Za hranicí nemožného I.

28. března 2011 v 20:09 | Nairobi |  Z, Ž
Bylo horký, letní večer a já seděla u svého počítače. Právě jsem do adresy nervózně naťukávala 'Konoha.cz'.
"Já bych se na to mohla..!" Konec věty jsem raději spolkla a očima jsem zabloudila k oknu. Venku bylo stále ještě dost světla a venku pobíhalo spoustu lidí, ale já byla moc unavená na to, abych někam šla.

Rozzlobeně jsem pohlédla zpět na obrazovku. Už druhý den mi můj šikovně nešikovný prohlížeč Google Chrome hlásil, že mou oblíbenou stránku nelze zobrazit. Vztekle jsem vyrvala počítač ze zásuvky. Zvedla jsem se a rozhlédla se po pokoji. Všude se válely hromady oblečení.
Zadívala jsem se na sebe do zrcadla, které bylo připevněné na stěně. Sledovala jsem své poměrně dlouhé, hnědé vlasy a světle zelené oči. Očima jsem přelétla po místnosti a po chvíli jsem našla to, co jsem hledala. Vzala jsem černou ninja čelenku a zavázala jsem si jí kolem krku. Zvědavě jsem sama sebe pozorovala a zamyslela jsem se, jaké by to bylo v Naruto světě. Strašně jsem se tam chtěla dostat, i když jsem věděla, že mé přání je samozřejmě nesplnitelné.
"Miláčku?" ozvalo se za dveřmi. Rychle jsem čelenku rozvázala a zahodila na zem.
"Ano, mami?" otázala jsem se nepříjemným hlasem. Neměla jsem na rozhovor s ní náladu.
"Nebuď hned tam drzá!" křikla okamžitě matka a otevřela dveře. "Chtěla jsem ti jen říct, že mi volali z práce. Musím se tam hned dostavit."
Moje máma byla zdravotní sestřička. Vždycky chtěla být lékařkou, ale prý na to nebyla dostatečně dobrá.
"Vždyť jsem nic neřekla," zamračila jsem se. Matka našpulila pusu.
"Stačí mi ten tón, se kterým se mnou mluvíš," zavrtěla hlavou a zavřela dveře.
"A ukliď si laskavě ten bordel!" uslyšela jsem ještě.
Ještě chvíli běhala po našem nevelkém bytě a pak odešla. Unaveně jsem se svezla na zem. Poslední dobou se mi hrozně špatně spalo. Šla jsem do koupelny a napustila si plnou vanu teplé vody. Pustila jsem si hudbu a po chvíli jsem usnula.

Spala jsem asi dvě hodiny. MP3ka už se mi vybila a vzbudila mě hlasitá rána. Rychle jsem vyskočila z vany a zabalila jsem se do županu. Pomalu a nejistě jsem se vydala prozkoumat byt. Rána byla moc hlasitá na to, aby byla z vedlejšího bytu.
"Je tu někdo?" zeptala jsem se slabým hláskem. Vplížila jsem se až do kuchyně, odkud jsem si vzala do ruky tu největší pánev, kterou jsme doma měli. Nic lepšího mě nenapadlo.
Ozvala se další rána.
"Tak sakra, kdo tu je?!" zeptala jsem se trochu odvážněji. Už mě to přestávalo bavit. Otevřela jsem dveře do obýváku a pomalu jsem rukou hledala vypínač.
"Katsu!" ozvalo se zrovna, když jsem vypínač zmáčkla a dopadlo na mě nějaká plastelína. Vyděšeně jsem pánev hodila po neznámém útočníkovi, který se po chvíli ukázal jako dost dobře známý. Bohužel, můj pánvový útok nečekal a skácel se k zemi.

"Hej! Prober se," propleskávala jsem tváře blonďatému muži, který ležel na mé posteli. Málem mi ukápla slina. Byl tak strašně roztomilý!
"Kde to jsem?" zeptal se rozespale a když si mě všimnul, rychle uskočil.
"Kdo jsi?"
"Momentálně tvůj zachránce, un," zašeptala jsem a zčervenala jsem. 'Un' jsem původně říct nechtěla, ale už to byl můj zlozvyk. Říkala jsem to snad za každou větou.
"..Un?!" zeptal se tiše. "Jak to můžeš znát? Řekneš už mi sakra, kdo jsi?!"
"On je úplně stejně roztomilej, jako v anime," vyklouzlo mi a měla jsem pocit, že mi z nosu zachvěli začne téct krev. Naštěstí se tak nestalo. Blonďák se na mě nechápavě a trochu vyděšeně podíval.
"Uh.. promiň, já jsem Petra," řekla jsem a sklopila pohled.
"Nemůžeš mi prosím říct, kde-"
"Moment - ty umíš česky?!" vykřikla jsem.
"Čes- co? Jak že? Samozřejmě, že ne," nechápavě kroutil hlavou.
"Bože, tohle je ten nejlepší sen, který jsem kdy měla," rozplývala jsem se.
"Ehm, nechci být úchy-," zastavil se v půlce slova a sklopil pohled, "no, nechtěla by ses obléct?"
Zrudla jsem ještě víc. Rychle jsem se na sebe podívala a uvědomila si, že jsem pořád jenom v županu.
"Ehm.. nechám tě o samotě," řekl a sám zrudnul. Když se za ním zavřely dveře, rychle jsem na sebe natáhla první tričko a kalhoty, které jsem uviděla na zemi. Tak trochu jsem se bála, že když mi zmizí z dohledu, proberu se z toho úžasného snu a on už tu nebude.
Moje obavy byly ale zbytečné. Deidara se líně povaloval v obýváku na sedačce a zvědavě se rozhlížel kolem sebe.
"Ehm," upozornila jsem na sebe.
"Takže, jak si se sem vlastně dostal, Deidaro?" zeptala jsem se zvědavě. On jen pokrčil rameny.
"Sám nevím. Byl jsem na misi s Tobim a najednou se mi zatmělo před očima.. A teď jsem tady," řekl trochu otráveně. "Odkud vlastně znáš moje jméno?"
Nejdřív jsem váhala, ale nakonec jsem mu řekla vše o manze a anime jménem Naruto. Deidara na mě nechápavě civěl a vypadal, že mu vypadnou oči z důlků.
"Já. To. Nechápu," vydal ze sebe.
"Já taky ne," zašeptala jsem upřímně a Deidara se na mě nejistě usmál.
"Co s tím uděláme?" zeptal se po chvíli ticha.
"No, je mi jasné, že se budeš chtít vrátit domů," přikývla jsem zamyšleně, ale nic mě nenapadalo.
Deidara si složil tvář do dlaní.
"A jsem v pr-"
"Nemluv sprostě!" okřikla jsem ho.
"-problému.." dokončil kysele.
"A já myslela, že u vás nadává jenom Hidan," uchechtla jsem se. Blonďák se na mě zvědavě otočil.
"Ty o nás víš všechno, viď?"
"Všechno ne," zavrtěla jsem hlavou a usmála jsem se.
"Nepůjdeme někam?" otázala jsem se ho s myšlenkou, že matka se vrátí až brzo ráno.
"Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad. Co kdyby mě někdo viděl?" zeptal se.
"Venku už je docela tma. Navíc, vím o místě, kam nikdo nechodí," ušklíbla jsem se.
"No.. dobře tedy," souhlasil nakonec.

"Páni, váš svět je skoro úplně stejný jako náš," usmál se lehce můj návštěvník a ulehl do trávy. Byli jsme na malé loučce - až uprostřed lesa, který rostl vedle našeho města. Takže jsme se docela prošli.
"Jo, to máš pravdu," uznala jsem.
"Řekni mi něco o sobě," vybídl mě a já zaváhala.
"No, jak už jsem řekla, jmenuji se Petra. Je mi šestnáct let a chodím na gympl." Přemýšlela jsem, co ještě říct.
"Naprosto zbožňuji tvoje umění," přiznala jsem nesměle. Deidara vykulil oči a lehce se začervenal.
"Opravdu? Jsi snad první člověk, který mi tohle řekl!" řekl radostně a spokojeně se usmál.
"Což mi připomíná.. proč si po mě v obýváku hodil tu plastelínu?" Deidara se začal trochu pochechtávat.
Místo odpovědi se však jen zadíval na nebe.
"Podívej, padá hvězda," ukázal na oblohu. "Přej si něco."
[i]'Chci se s Deidarou vrátit do Naruto světa!'[/i] pomyslela jsem si.
Najednou se mi zatmělo před očima.

Když jsem znovu otevřela oči, stále okolo mě byla tma. Nebo spíš šero. A z vedlejší místnosti se ozývaly hodně podezřelé zvuky.
"Oh, Kabuto… Ano, přesně tak…" uslyšela jsem slizký hlas a znechuceně se otřásla.
"Ooo… Kabuto, kdo tě to tak naučil? Ááá, nepřestávej…"
"No to si ze mě děláš.." rozchechtala jsem se. Nemohla jsem smích zastavit.
"Áááách… Kabuto…" zavzdychal opět slizký hlas, "Takhle dobře mi to ještě nikdo nikdy neudělal."
Rozesmála jsem se ještě víc a po tvářích se mi začaly kutálet slzy.
"Slyšíte to také, Orochimaru-sama?" zeptal se další, zatím neznámý hlas.
"Ano, slyším. Dojdi se podívat vedle, Kabuto."
"Hai, Orochimaru-sama!" Uslyšela jsem kroky a začala panikařit. Schovala jsem se pod malou 'postel'.
"Je tu někdo?" otázal se, pravděpodobně, Kabuto. Pro jistotu jsem přestala i dýchat. Neznámý po chvíli naštěstí odešel.
"Uff," úlevně jsem vydechla a sama pro sebe zašeptala: "Kde asi je Deidara?"
Rozhodla jsem se ho jít najít. Otevřela jsem dveře a potichu se snažila najít východ z téhle kobky.

Mezitím ve vedlejší místnosti, u Orouše a Kabuta
"Kabuto, ta masáž zad byla vážně skvělá…"
Poznámky:
První díl spoluautorky, kterou píšeme s Maji-chan. ^^
Tenhle díl jsem napsala já, další čekejte od Maji (pokud chcete vědět kdy, obraťte se na ní ^^")
Přeji příjemné počtení,
Nairobi ^^
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Romulus | E-mail | Web | 30. září 2011 v 6:05 | Reagovat

Usmívej se,zítra bude hůř…:-) Dobrej článek...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama