V zajetí Konohy - Prolog

10. května 2010 v 10:17 | Aki no sakka, So, 2010-03-27 |  V, W
Takže, já, Tsunade-neechan, Hanky-panky a lacca jsme se dohodly, že si napíšeme nějakou tu spoluautořinu. Po tom, co se z obávané Nicoty stalo Něco, vám tu předkládáme výsledek našeho úporného snažení Laughing out loud Tento díl funguje spíše jako úvod, čili jak jsme se všechny nějakým (ať už jakýmkoliv) způsobem dostaly do světa Naruta.
Mělo by se to pohybovat v žánrech humor a dobrodružství, ale každá z nás má jiné hodnoty a přání (pokus o atentát na Tsunade NEBO romantický západ slunce v blízkosti Nejiho-san?), takže uvidíme, jak se to vyvine.
Snad se vám bude tato FF líbit a svůj případný zájem můžete vyjádřit buď komentářem, nebo nějakou tou hvězdičkou pro naše pisatelské nebe Laughing out loud
Pro jistotu chci ještě dodat, že všechno, co se týká dimenze, kam se přesuneme, patří panu Kishimotovi-sama a my neručíme za nic, co se v tom dvojrozměrném vesmíru stane ^^

***
Tsunade-neechan
"Takže kohopak si dneska vyzkouším…?" přemýšlela nahlas třídní a zároveň naše učitelka Dějepisu a Češtiny.
"Nikdo se nehlásí?" rozhlédla se.
"No tak Ani, běž…" šťouchla do mne Bělina
"Žádný takový… Dneska se mi nechce…" řekla jsem a protáhla se
"No nic, tak začneme…" řekla učitelka a začala rejdit v třídnici. Nastala tíživá atmosféra. Koho vybere? Jaké budou otázky? Co dostane? Podle pohybu její ruky už bylo znát, že našla toho, koho chtěla. Rychle jsem zvedla ruku a zařvala na celou třídu.
"No tak já teda jdu, no… Byste se to taky jednou mohli naučit…" řekla jsem a rychlím pohybem ruky jsem si vzala poznámky. Henzlová se mírně pousmála.
"Jsi zlá Aničko…" řekla mi Verča, když jsem procházela kolem. Jen jsem pokrčila rameny a šla dál. Položila jsem profesorce sešit na lavici, dala si ruce do kapes a čekala na otázky.
"My teď bereme Byzanci, že?" zeptala se mne. Přikývla jsem.
"Tak copak mi o ní povíš?"
"Nó… Byzantská říše je země navazující na Římany. I když se obyvatelé stále nazývali Římany, jako jazyk se tam probila řečtina… Hm… Největší rozmach byl za Justiiana. Ten nechal vypracovat zákoník, který byl psaný v Latině, protože měla lepší… Jak se ty výrazy jmenujou…?" zamyslel jsem se
"Právní?"
"Jo, měla lepší právní výrazy. Prosazoval jedno náboženství, zrušil Platónovu akademii, nechal vybudovat chrám Hagia Sofia… Měl manželku Teodoru, která byla dcera nějakýho medvědáře…"
"Nějakého, no, a kdypak byla Byzance?"
"4-15. Století?" tipla jsem. Profesorka přikývla.
"No, umíš to moc hezky, ale pozor na ta parazitní slůvka. Máš tady další jedničku." Řekla a zapsala si známku. "Ale u Alexandra Velikého se to na mne chrlila rychleji…" poznamenala. Zazubila jsem se, vzala sešit, který mi podala a odkráčela jsem.
"Co máš?" zeptala se Bělina, když jsem přicházela k lavici. Čerinka se otočila a řekla:
"To je teda otázka. Maruška má z Dějáku vždycky jedničku."
"No, Čeri, ta máš co říkat…" podotkla Míša, která se k nám taky otočila.
"Přesně tak, slečno - mám samý jedničky a furt si stěžuju." Řekla jsem
Po chvilce nám dala Henzlová skupinovou práci.
"Maruš, dneska je to divadlo, ne?" zeptala se Bělina
"Díky, žes to připomněla…" zasyčela jsem na ni
"Na tohle si půlka třídy bere foťák…" zasmála se zlověstně Smékalka
"Čím jsem si tuhle pozornost zasloužila…?" řekla jsem potichu.
"To víš, když si vezmeš sukni a dokonce se učešeš…" zasmála se Bělina. Zazvonilo. Tohle byla naše poslední hodina, takže kluci se vyřítili za třídy a některé dívky je následovaly. Já jsem vycházela až jako jedna z posledních.
Domů jsem dojela asi o hodinku později. Okamžitě jsem doletěla ke kadeřnici. Od té jsem, opět za hodinku, zase odletěla. Doběhla jsem domů, kde jsem do sebe rychle hodila dva koblihy a rychle se oblékla.
Stále jsem přemýšlela o mučení, které má přijít. Opera - Prodaná nevěsta.
Měla jsem štěstí. Do Janáčkova divadla mne odvezl bratr. Přibrzdil mi u chodníku a já rychle vyskočila z auta. Šla jsem trochu pozdě, tak jsem schody brala po dvou. A to byla osudová chyba. Ujela mi noha, já přepadla dopředu a praštila jsem se hlavou o namrzlý kamenný schod. Úplně se mi zatemnělo před očima. Poslední co jsem slyšela, byly ustaraně-vystrašené hlasy a pak jsem upadla do tmy.
Probudila mne rána, když moje hlava narazila o strom. Svalila jsem se vedle stromu a poslouchala okolí. Když se ozvalo Konoha Dai Senpuu, prudce jsem otevřela oči a pokusila jsem se posadit.
Kam jsem se to sakra dostala? Pomyslela jsem si a chytila se za bolavou hlavu.
***
Aki no sakka
Ten den začínal úplně obyčejně. Normální ráno, nudná snídaně. Potom hygiena. No, ale pak se to trochu zvrtlo. Doteď tomu moc nevěřím, ale na takové věci není čas, protože se to prostě stalo, tudíž je to pravda. Prostě jsem ráno narychlo otevřela Konohu.cz, abych zkontrolovala nové povídky. Nejdřív jsem si toho nevšimla, ale když už to mělo průměr tak dva milimetry, nešlo to přehlédnout. Byla to taková malá černá díra, kroutící a vlnící se uprostřed monitoru. Koukala jsem na to s vyvalenýma očima a otevřenou pusou. A vzápětí se stala další věc. Nejdřív to bylo jako když vám na obličej přimáčknou vysavač, ale postupně se síla vtahování zvýšila, jako když vás roztrhají na kousky a spláchnou do záchoda. Pěkně divnej pocit. Moje pusa, oddělená od zbytku obličeje, ječela jako pominutá a samostatné oční bulvy mi slzely z toho šíleného vzduchu okolo.
Konečně moje kousíčky dopadly na pevnou zem, a zatímco se mi nějakým záhadným způsobem zase spojily, rozhlížela jsem se okolo.
Byla to velká zelená mýtina, obklíčená stromy. Tedy, zas tak zelená nebyla, protože z velké části ji pokrýval písek. Okamžitě mi došlo, kde jsem - na místě jedné z epizod, kdy Naruto, Lee a pak i Gaara bojovali s Kimimarem.
Větší problém byl, jak se teď odsud dostanu někam k lidem. Snažila jsem v mozku potlačit logické uvažování, které mi říkalo, že v monitoru se černá díra jen tak neobjeví, pokud mě něco roztrhá na kousky, tak se asi zase jen tak nespojí a není příliš pravděpodobné, že bych se mohla objevit ve vymyšleném světě Kishimota-sama.
Nohy mi šly samy. Pokud sem "záchranný tým" putoval kolem několika hodin, bude mi to trvat den, možná víc. Větším problémem ale byla moje orientace. Byla jsem schopná se ztratit i ve stanici metra, natož na nějakém neexistujícím místě.
Vzápětí se ze stromů vynořilo něco, co mohla být moje záchrana i zhouba zároveň. Kde se tu ksakru vzala Temari?! No, řekla jsem si, chytnu příležitost za pačesy, další šance už nemusí být, že.
"Hééj, ty tam! Pojď sem!" zařvala jsem první blbost, co mě napadla. Pohyb ve větvích ustal, ozvalo se tiché zašustění a z listí něco se svistem vylétlo. Nejdřív jsem něvěděla, co to je, ale pak mi to došlo: kunai! Ona po mě hodila kunai?!
Jen tak tak jsem uskočila a začala chrlit ty nejpikantnější nadávky, co jsem znala.
"Ty ses zbláznila! Házet po mně zbraně?! Vždyť já nejsem nepřítel!!!"
Zase něco zašustilo a blondýna seskočila ke mně na zem.
"Dobře teda. Co tu děláš?" začala s výslechem.
]i]Dobrá otázka, kdybych znala odpověď, tak ti to řeknu.[/i]
"Vcucnul mě počítač," odpověděla jsem popravdě, vědoma si toho, že říkám úplnou kravinu.
"Co je to počítač?"
Máš bod, Temari.
"Taková bedna s obrazovkou, ve který je uloženo spoustu informací. A ještě k tomu patří klávesnice a myš," pokoušela jsem se svůj výklad co nejvíce zjednodušit.
"Myš?"
"No, ne živá, ale plastová," plácla jsem znovu a uvědomila jsem si, že v Konoze plast asi nemají nebo budou mít tak za sto let.
"Jo, to znám. Jen nevim, na co je vám plastový zvíře. Další otázka. Jméno?"
Byla by blbost říct pravé jméno, protože tady moc Čechů asi není.
Při téhle úvaze jsem se nezaobírala faktem, že s Temari si celkem "normálně" povídám.
"Aki," použila jsem bleskově svoji přezdívku na Konoze.cz.
"Příjmení?" mlela monotónně Temari.
Sakra, průšvih. Jak se budu jmenovat?
"Keisanki," vypátrala jsem další volovinku ve svém chabém mozku.
Blbej mozek. Aki Počítač zní fakt světoborně...
"Aha," zvedla obočí blondýna a lovila v hlavě, co to slovo asi znamená.
"Dobře, teď teda půjdeš se mnou, protože bys mohla představovat potencionální hrozbu," přejela po mém "divném" oblečení nesouhlasným pohledem. Uznávám, že tyhle materiály nejsou v Ohnivé Zemi zrovna používané, takže asi projdu menší změnou vzhledu.
Teda pokud mě neukamenují, neobětují Jashinovi, nepřecpou ramenem, neutahají k smrti, neudělají si ze mě otroka, nespáchají na mě atentát nebo na mě nevyzkouší Gaiův trénink, pomyslela jsem si kysele. Jo, možností, jak někoho zabít je opravdu spoustu...
Zatímco jsem zaměstnávala své šedé buňky mozkové, blondýna vyskočila na strom.
"Tak jdeme, ne?" houkla na mě.
Ach jo, další vysvětlování...
"No, jak to říct... já neumím skákat po stromech. Ale mohla bych běžet, jsem docela rychlá."
"Co s tebou nadělám," povzdychla si Temari tónem, kterým mi dávala najevo, že jsem ten nejneschopnější pako-ninja-genin, jakého kdy potkala. To pako sedí, ale zatím teda žádná bojovnice nejsem...
Ale ta šílená sadistická mučitelka nademnou v tu chvíli vyrazila, a já musela taky, protože jsem jí i na zemi sotva stačila. Skvěle. Čeká mě úžasná, bolestivá cesta do Konohy. Už se nemůžu dočkat...
***
Hanky-panky
"Pfff… zítra zase do školy…," pomyslela jsem si zhnuseně a ručníkem si začala vysušovat vlasy.
Když jsem je už tak nějak měla suché, učesala jsem si je a pak si vyčistila zuby.
Otevřela jsem dveře od koupelny a šla do pokoje. Jako obvykle, tak i dneska jsem přeházela obrovskou hromadu zmačkaného oblečení na židli a naklepala si polštář.
Zalehla jsem, uvelebila se a vzala do ruky mobil. Nařídila jsem si budík na 07:11, mobil položila na stůl a zavřela oči.
"Hej ty! Co tam děláš," uslyšela jsem.
Nevnímala jsem to a přetočila se na druhou stranu. Až pak jsem uslyšela rychlé psí kroky a dýchání. Přišel ke mně, očichal a strčil do mých zad čenichem.
"Puňtíne nech toho!" zareagovala jsem automaticky.
Znovu to do mě strčil čenichem a teď i zakňučel.
"Sakra Puňtíne! Já s tebou ven nejdu!" zlostně jsem se přetočila k němu.
Šok! Poskočilo mi srdce, když mi oči padli na to… to monstrum přede mnou.
"Uááááááááááááá!!" začala jsem ječet a couvat co nejdál od toho, až jsem na něco narazila.
Zaskočeně jsem zvedla hlavu. Byl to nějaký kluk, díval se na mě s opovržením a s mírně nechápavým úšklebkem.
Na nic jsem nečekala, rychle se postavila a schovala se za jeho záda, zatímco ta zrůda přiklusala k němu a sedla si.
"Hodný Akamaru," řekl ten kluk.
"Akamaru?!" blesklo mi hlavou. "Tohle je Akamaru?" zeptala jsem se šeptem.
Kluk se na mě otočil. Trochu jsem zvedla hlavu, byl zhruba o sedm centimetrů vyšší. Okamžitě jsem si všimla jeho očí. Žádná duhovka ani zornice, jen černá čárka.
"Inuzuka Kiba?!" vychrlila jsem ze sebe.
"My se známe?" pozvedl obočí.
Spadla mi čelist. Ještě pár chvil mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. "Hůůůstý… tak tohle je ten nejlepší sen, co se mi kdy zdál." Skoro jsem vykřikla a zapomněla na den, kdy se mi zdálo, jak jsem zabila svého bratra.
"Jaký sen?" nechápal.
Složila jsem ruce v bok. "Jak to, že mluvíš česky?" zeptala jsem se ho.
"Česky? Co to je za jazyk? A kdo seš vlastně a co to máš na sobě?" prohlédl si mě.
Trochu jsem zčervenala. Měla jsem na sobě jen upnuté hnědé tričko s výstřihem na ramínkách a volné černé tepláky vybledlé barvy, ve kterých jsem spala. A to, že bych byla zrovna nějak štíhlá a hezká se říct taky nedalo.
"No… jak se jmenuješ?" zeptal se mě znovu a pohlédl mi do očí.
Začala jsem přemýšlet. "Jaké jméno bych si asi tak měla dát? Nic mě nenapadá…,"
Nakonec jsem se zmohla jen na pokrčení rameny.
Kiba pozvedl koutek úst. "Nevíš, jak se jmenuješ? Hm… tak co třeba Kakusei?"
"Ne, to ne," zavrtěla jsem hlavou.
Zamyslel se znovu.
"Už vím!" vykřikla jsem, když chtěl něco říct on. "Můžeš mi říkat Ryuu,"
Kiba se pousmál. "Dobře Ryuu… pojď se mnou… zavedu tě do mojí vesnice," rozešel se.
"Do Konohy?" vypískla jsem nadšeně a rozeběhla se za ním.
Kiba se zastavil. "Jak můžeš vědět, kde bydlím?" zeptal se.
"To neřeš… vím o tobě mnoho věcí," ďábelsky jsem se pousmála. "Tak si pospěš, chci vidět Naruta,"
Kiba se jen pousmál a zakroutil hlavou.
"Tohle je fakt ten nejlepší sen, co se mi kdy zdál…" podívala jsem se na krásně modrou oblohu. "… Doufám, že bude trvat dlouho."
***
lacca
Lacca procházela parkem spolu se svojí kamarádkou. Zrovna šly ze školy a probíraly, co se toho dne událo, když Laccu něco chytilo za kotník a stáhlo na zem. Druhá dívka ale vypadala, že si ničeho nevšimla, po chvíli zmizela za rohem ulice. Lacca se posadila, rozhlédla se kolem sebe, ale nevšimla si ničeho zvláštního. V tu chvíli jí něco znovu zatahalo za rukáv. Prudce se otočila tím směrem. Byl to krtek a ...měl na sobě modré kalhotky s velkými kapsami. Překvapeně na něj vytřeštila oči.
"Co-co." vypravila ze sebe. Krtek však jenom zakroutil hlavou a rychlým pohybem pracky jí zavřel pusu, potom pokýval směrem ke krtině.
"Tam nejdu." On však zřejmě už ztratil trpělivost. Chytil Laccu za rukáv, vtáhl jí dovnitř. Tunel byl kupodivu poměrně široký, takže mohla lézt po kolenou. Tiše pokračovala za krtkem černým prostorem a doufala, že to není pravda. Najednou se před nimi však objevil světlý bod, který se zvětšoval. Blížili se k východu. Zrychlila. Krtek se jí snažil zabrzdit, stačil jí ale chytit až ve chvíli, kdy visela hlavou dolů ze skály.
"Ík!" vyjekla a pomalu se vsunula zpátky do tunelu. Znovu se naklonila, tentokrát však vystrčila ven jenom hlavu. Z toho co viděla jí málem vypadly oči z důlků. Pod ní se rozprostírala Konoha v celé své kráse a ona sama seděla v nosní dírce Třetího Hokage.
"To-to snad neni možný!" obrátila se směrem ke krtkovi, ten už tam však nebyl.
"Jak se dostanu dolů?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 yamatanoorochi | 10. května 2010 v 10:18 | Reagovat

Tak na blog šla povídka proto, že na Konoze už je sérií o tom, jak se někdo od nás dostal do Narutosvěta, několik. Ne proto, že by byla špatně napsaná...

2 Hanky-panky | 10. května 2010 v 20:15 | Reagovat

Sakra...!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama