Ero-sennin a jeho zvrhlost

13. prosince 2009 v 19:02 | Hikari-chan, Po, 2009-11-30 |  E
Před časem jsem s bráchou objevila na půdě - podle dědy - stroj času a mezidimenzionálního cestování (co je to bože za název?!). Vypadalo to spíš jako bouda pro psa pětadvacetkrát zvětšená na kolečkách. Akorát na to aby dva znudění sourozenci tropili koniny! Dřevo bylo ve skvělém stavu, na to že to tu mohlo být kdovíjak dlouho. Nepoškozené, nalakované, narozdíl od skříně u mě v pokoji. Přesně jako bychom tu boudičku právě přivezli z obchodu. Dovnitř jsem


vešla jako první. Musím říct že vevnitř to vypadalo mnohem větší než z venčí. Místo na jednu matraci a dva pohodlné polštáře k sezení jako jsme viděli u tety Eriky. "Mirku, představ si to, kdyby to byl opravdu stroj času. Víš co bych udělala? Jela studovat zvrhlost Ero-sennina!" Samozřejmě, díky šikovnosti jíž jsem byla obdařena, místo na matraci si sedla na jedinémísto, obložené kovem, kde se skvěl malý červený a zelený čudlík. Pak se nám stmívalo před očima a zatočil se svět.
Možná bych i to bolení hlavy a řachnutí na zem uvítala - kdyby tam ovšem nebyl můj mladší všetečný bratříček.
První reakce na pád z naší půdy do otevřeného prostoru byl: "Díky bohu, přežil/a jsem to. Ale škoda žen on/ona taktéž!"
Druhá byla dramatičtější. Při pohledu na bíle oblečené, ozbrojené dětičky s zelenými šátky na nohách, rukou i krku by byl asi zarážející, ale v našich myslích se odehrával jen zuřivý kolotoč nadávek na náš nový outfit. Opatrně, tak abych na něco znovu nesáhla jsem vyťapkala ven z mini-baráčku a koukala kde to vlastně jsem.
Stáli jsme kdovíkde, uprostřed řídkého lesíku a měli tak abnormálně hezký váhled na skálu s dvěmi hlavami Hokage.
Štípla jsem se, řízla jsem se nožíkem co jsem měla kolem pasu, praštila hlavou o kůl (kde se tam vzal?), ale nic nepomohlo. Pořád jsem TO viděla. Dost s Narutem, pokud máš takové vidiny! Pomyslela jsem si kysele. Nebo měl náš dědeček pravdu? Nebylo by to poprvé. Doufám že po nás nechtěj vyvraždění konohy, s těmahle nožíčkama by to šlo špatně. " Sestro§" Začal můj mladší povolnější, klidnější, neskutečně vlezlý bratříček. " Pamatuješ co jsi řekla těsně před tímhle...ehm... Výletem?" Já nevím, svou dlouhodobou paměť používám až za dva nebo tři roky po zážitku. ,,Ne." Odsekla jsem."A ikdyby! Dostalo by nás to odsud? Těžko!!" Chystám ho chytit právě tak jak mám okoukané od Homera Simpsona. "Studium Ero-sannina!" Křiknul a chránil si tělo pažemi. "Aha, no tak doufám že nás po tomhle půl stoletovým výletem pustí domů!" Sundala jsem si brýle a promnula unavené oči.
Řeknu Vám, dopravit tu...něco do houští pět metrů od nás, bylo strašlivé.
A ještě horší byla cesta k Akademii. Nejenže jsme chodili pořád v kruhu, ale lidé si na nás ukazovali a šeptali si mezi sebou který hloupý člověk nechá potulovat se děti bez dozoru s ostrými noži. Aspoň tak jsem to slyšela.

Do toho zabudovaného "školního komplexu" jsem vtrhla maximálně rozpálená. Prolezli jsme každou místnost a NIKDE jsme nikoho neviděli. Ovšem trpělivému štěstí přeje. Nebo také "štěstí chodí dokola a pak sedne na vola". Cestičku mezi vyděšenými studenty jsem si ani razit nemusela, děti se s křikem rozutekly před mým šíleným výrazem. S nimi i sensei. A to mají být budoucí shinobi? Když jsem Jiraiyu v tom zmatku uviděla, natáhla jsem ruku a za límec ho vytáhla nad zem přede mně. Na pár setin jsem si uvědomila co to vlastně dělám, co mu položím za otázky? Vyklopím mu pravdu? Hloupý nápad. A tak není divu že jsem z úst vypustila takovou koninu. "Jaké rád sleduješ seriály?" Koukal na mně jako bych spadla z višně. Avšak odpověděl. "Šmoulové a Telettubies!" Nemám tušení kdy se přifařili zpátky do místnosti a co přesně slyšeli, zato já následujích pět minut neslyšela nic. Nastal totální výbuch smíchu, který by schodil i Dvojčata (pozn. ta byla zničena 11.září 2001 v New Yorku).
Rozhodla jsem se odejít a znovu najít ztracený sluch. Mirek čekal před místností a divil se hlasitému smíchu. Když jsem mu to cestou nazpět vyklopila řekl: "Tos dělat nemusela, budou si zněj utahovat celý další rok."
V boudě jsme strávili další hodinu, než mě napadlo jak přeskočit dalších pár let. Přepískla jsem to.
"Ty Adélo, kdy se dostanem domů?" Byla první otázka jakmile se ozvalo řachnutí a my se svalili jako pytel brambor. ,,Až za půl století odhadem." Utrousím na půl úst. Tentokrát jsme vyrušili naše studium při tréninku s týmem. No lepší to vážně bejt nemůže! Snad neměníme historii a Tsunade to přežila! (protože jsme hloupě přistáli a ta bouda jí spadla na hlavu!)

Tím se ale nikdo z nás dvakrát nezabýval. Dilema byla stále jen ta otázka. "Oblíbený seriál?" Napomohl Miramaximus (jak se hlásí na Konoze.cz a všude kolem). "Ehm, zase? Šmoulové!!!" No to snad...
Sedím v té boudě a čekám na bratra zatímco on se snaží Sarutobimu vysvětlit fakt že vážně jsme nechtěli nic udělat Tsunade, jen chceme přinést budoucím generacím zprávu proč je Jiraiya Zvrhlíkem a proč píše ty svoje knížky. Konečně! Brácha se taky usadí a mačká tlačítko. Já si toho bohužel všimnu pozdě a mačkám znova. To znamená jedině průšvih.
Nevím přesně kolik let to bylo a upřímně, je mi to jedno. Ze zábavy se stal během půl hodinky (jak pro koho) nudný stereotyp.
Odchytili jsme Jiraiyu po celodenním ptaní po měste nedaleko místa našeho přistání. Jakmile nás uviděl zareagoval jak jsem očekávala - vyděsil se. Každých pár let k němu přijdou dvě děti , kteří nejsou starší ani o den a ptají se pořád na stejnou blbost. "Oblíbený seriál?" Optala jsem se jako televizní reportérka a Miroslav dělal virtuálně kameru. ,,Už zase vy? Když jste se před několika lety neukázali, myslel jsem si že už se neukážete!" Zrudla jsem rozhorčením, proč se vykecává? Já už chci domů!
"Vyklop to!!!" Zaječím až hystericky a všechno v dosahu dvaceti metrů nadskočí. "Šmoulové! Ty ještě nezrušili!" Na tváři jsem se zmohla na jediný výraz, zuby jsem se kousala do rtu ať nevyprsknu smíchy, v očích jsem měla slzy a obličejové mimické svaly se napjaly. Toho výrazu děti využili a ukradli společnými silami rolničky.
"Mirku, až se budu chtít podívat na život Kakuza dej mi pěstí, hned!" upozorním ho. Černovlasé monstrum s potěšením přikývne a mne si ruce. "Co je tohle za tlačítko?" přemohne ho zvědavost a kouká na zelené tlačítko. "Nesahej-!" Nestihnu to ani doříct. Ozvalo se řachnutí, zattočila se mi hlava a my spadli určitě tam kam neměli.
Jakmile budu mít příležitost bráchu asi zaškrtim, ale je to dobré! Posunul nám čas a tím se náš výlet zkrátil! Ale za jakou cenu... Ta bouda přistála přesně v tu chvíli kdy Naruto... No to Vám asi dojde, po nehodě s Tsunade!
"Bože, co jsem komu udělal?" Bědování se ozývalo od dvu osob- bratra i ero-sennina. "Víte co jste udělali?" Obořil se na nás. "Zabili Naruta Uzumakiho? Jinchuurikiho Kyuubiho? Nejnebezpečnějšího bijuu? Syna Namikaze Minata? Promiň, ale to už víme!"
Nehodla jsem to prodlužovat, poslední návštěva a jede se domů, chápete to? Po spoustech problémech co tady trvaly několik desítek let a u ná hodinu a půl? "Jaký je tvůj oblíbený seriál?" Vztakala jsem se jako malé dítě. "Šmou-" Odpověď znám už předem, samozřejmě. ,,Super, jde se domů!!"

Takže,všechno by mělo být teoreticky tak jak má. Ozvalo se duté řachnutí, jiné než v otevřeném prostoru. Vystřelili jsme jako rakety ze stroje zkázy a ani se neohlédli. Jsme doma! Na půdě kde to páchne časem, deštěm a starými knhami! "Mami!Tati! Jsme doma!" Otevřeli jsme poklop s žebříkem do obýváku. Ticho. Slezli jsme dolů a podívali na hodiny. Půl páte odpoledne, auž by tu někdo byl, ať je pondělí nebo neděle. "Nemáš takový špatný pocit?" Zeptal se nejmladší člen rodiny. "Mám." Polkla jsem a opatrně se podívala do mého pokoje. "Adélo ty jsi-"
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" Můj výkřik se táhnul celou Konohou. "Co to je? Nemáme být doma?" Ječím a poskakuju kolem Mirka s obličejem ala křičící muž. Můj pokoj byl vyzdobený kresbami shinobi se svitky, na zdi zbraně a fotky se žabičkami. V tom veliká záře a rozzuřený hlas. " A teď ticho!"
"A ty si kdo?" Vyprsknu na bílé světýlko. "Naprosto jste zničili úplně všechno! Zabili jste Tsunade i Naruta! O čem to teĎ bude, co?!" Křičí na nás ten hlas. Podle všeho Kishimoto osobně. "Proto bude můj trest veliký!" Začínala jsem se docela bát. ,,JSTE DĚTI SANNINA!"
"Prosím ne! My se polepšíme!"
"Jiraiyi!"

Prudce otevřu oči a okamžitě se posadim v posteli. Počkat...v posteli? V mém pokoji? Ano! Bílé stěny a stará skříň! Ani se nepřevlíkám z košile do normálního oblečení a běžím o zlomkrk do pokoje k Mirkovi. Ten sedí na zemi v koutě a hryže si nehet. "Zdálo se ti to samý?" Ptáme se navzájem a upínáme na sebe zoufalé pohledy. "Děti!", Ero-sannina!", doplňujeme se. O hodinu později sebereme mamce klíč a lezeme na půdu. Opravdu je tam ta bouda v takovém stavu, jakém byla před příchodem "Světla". Obalená roštím a spadanými listy. Přejdeme blíže a podíváme dovnitř. Je tam dopis.
To bylo poslední varování! Ještě se o něco pokusíte vážně to udělám!
"Díky bohu!" Oddychnu si padnu na kolena. "Už nikdy to nechci zkusit! Už nikdy nebudu mít poznámky jako - Proč je Sakura plochá!" K všeobecné a stále trvající smůle jsem ale padla na kolena na červený čudlík. "Ach ne..."

Z toho vyplívá že naše studijum ero-sennina v Konoze bylo nejenom zbytečné ale i osudové. Odtud už se nedostanem. Ale vlastně ne! Zvrhlíka z něho udělali nejspíš Šmoulové ne? Doufám že to není dědičné!
A stejnak, teď už je to vlastně úplně jedno. Teď sedim na hodině v Akademii a přes ty holky přede mnou neslyším výklad: ,,Sasuke-kun, půjdeš se mnou ven?"
Poznámky:

Na tuhle jednorázovku mě přived brácha a písnička kterou jsem našla na youtube a stáhla jsem si ji. Přece není nic lepšího než staré časy ne? Tak proč si nepustit písničku šmoulů? xDD Mimochodem -všechny nesrovnalosti jsou naprosto schválně!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama