Záchrana nezáchrana, on stejně zemře a můžu za to já...

8. listopadu 2009 v 21:52 | Tajína, Ne, 2009-11-08 |  SHOUNEN-AI, YAOI, YURI a další podobné...
Nejdřív jsem tvou propadlinu v poušti lehce obkroužil jazykem než jsem do ní zajel.Bříško se ti nadzvedlo trochu rychleji.Potěšený výdech mi naznačil, že ti to dělá dobře a tak jsem se vydal ještě o trochu níž.Až k lemu kalhot…

S trhnutím jsem se probudil a zjistil, že to byl všechno zase jenom sen.Nejdřív se mi o něm zdály tragické sny, jakože ho někdo bil a já s tím nemohl nic udělat.Teprve když jsem si konečně přiznal, co všechno k němu cítím, a že mně to stálo hodně přemáhání, začaly se mi zdát hezčí sny.Ale stále jsou to jenom sny a já už radši nedoufám ve víc…


Ospale jsem se přesunul do kuchyně.koutkem oka jsem zkontroloval hodiny a…zaspal jsem ! začátek první hodiny je už za deset minut ! Na snídani jsem se vykašlal a urychleně hledal oblečení.
Naštěstí jsem to stihl tak tak před zvoněním, to by bylo poprvé, co bych přišel pozdě.Jen jsem vstoupil do třídy, upřelo se na mně spousta udivených pohledů, mezi nimi jeden usměvavý a občas přihlouplý.
"Čau Sasuke, seš tu nějak pozdě, ne ?"
Ve spěchu jsem si sedl na své místo.
"Jako bys ty nikdy pozdě nepřišel."
Odsekl jsem a dál tomu nevěnoval pozornost, ale on ještě pokračoval.
"Jo, ale mezi mnou a tebou je obrovském rozdíl ! Pane úžasný….."
Že by se jeho smích dal považovat za diskrétní… to tedy opravdu ne….
"Buď zticha, směješ se jak idiot..!"
Uraženě nafoukl tváře, vypadal celkem komicky.
"Tak když nechceš, já se smát nebudu."
Přestal jsem mu úplně věnovat pozornost kvůli příchodu akademického senseie.Proběhla běžná nudná výuka, nestojící ani za zmínku….

Jen mně překvapilo, že celé vyučování se vážně nezasmál.Čekal jsem, že to po nějaké hodině vzdá nebo zapomene, ale ani jednou nezkřivil koutky.Bylo to zvláštní, nenormální.Kdo by řekl, že je to až celkem nepříjemné ? Chtě, nechtě jsem se mu musel omluvit.Když jsem ve třídě zůstali jen my dva a sensei, naklonil jsem se blíž k němu.
"Hele, Naruto…., nezajdeš na rámen ?"
"Jasně."
Rozhodil koutky od ucha k uchu a v té chvíli bylo jasné, že je všechno v pohodě.
"Ale půjdeš až potom, co stokrát napíšeš -Nemám opisovat od spolužáků-."
Přerušil nás Iruka-sensei a hodil na mně významný pohled.
"Eh…No…jo no..echmmm…"
Naruto se po mně podíval a nervózně se podrbal na hlavě.
"Sasuke, dohlédneš na něj ?"
Kývnul jsem na souhlas, tak Iruka odešel.Blonďáček s povzdychnutím přešel k tabuli a začal psát.Klidně jsem pozoroval jeho rychlou ruku, kmitající po tabuli.
"To je dobrý, nemusíš tu čekat…"
Zkusil to podmanivým tónem.
"Ále, mám dost času."
Jen na to něco zavrčel a psal dál.Když jsem to po chvíli spočítal, měl asi dvacet.
"Sasuke, nemůžeš přece bejt tak krutej !"
Prostě si pořád musí na něco stěžovat.
"Jen piš, ono ti to prospěje."
"Prospěje ?"
"Jo."
"a jak mi to má asi prospět ?"
"Třeba se konečně naučíš ode mě neopisovat."
"Ale já nemám čas se učit.Ani nevím, k čemu mi to všechno bude."
"A copak děláš ? Pochlub se…"
"No já nevím…trénuju, procházím se.."
"A jíš a spíš a čumíš s Jiraiyou na ženský."
"Hele, já na ženský nekoukám !"
"Né ? Tak na chlapy ?"
"Hele, nech si toho, jo ? ty sám se po holkách nekoukáš, takže bych to samý mohl říct klidně o tobě."
"Víš co, radši piš."
"Teda Sasuke ! Kdopak je ten šťastný ? Shikamaru ? Neji ?
"Piš !"
Smíchem málem ani psát nemohl.Kdyby tak věděl…
Znovu jsem to spočítal, měl nějakejch dvacet šest.Samotnýho mně to už nebavilo a tak jsem si řekl, že ho dál trápit nebudu.
"tak pojď, jsem na rámen."
"Juchů, seš zlatej !"
Vykřikl, zahodil křídu a šel sebrat ze stolu nějaké papíry pro senseie.Ve spěchu se mu ale ty papíry rozlétly po třídě.
"Do háje, počkej, hned to bude."
Lítal po třídě a sbíral.Kdyby to měl sbírat sám, trvalo by mu to do večera, tak jsem mu šel pomoci.Všechno jsem to snesly na katedru, kde jsme to rovnali.Nedopatřením N…. jeden papír vyklouzl a dopadl mezi nás.Současně jsem se sehnuli, abychom ho sebrali.On však po něm sáhl dřív a tak má ruka nahmatala jen tu jeho.Zvedl jsem hlavu a setkal se s pohledem barvy čistého nebe.
Jakoby mnou projel elektrický proud, ale bylo to příjemné.Ani on se nějak neměl k tomu uhnout z mích očí.Cítil jsem jakési záhadné kouzlo, magii, jež naše pohledy vzájemně poutala.Najednou mi v mysli vyvstal jasný příkaz.Naklonil jsem se a jemně se přisál na Na…. Spodní ret.Trochu jsem pohnul hlavou, dotknouce se i jeho horního rtu.Postupným přibližováním jsem ho donutil lehnout si na záda, ale na poslední chvíli se vzepřel na loktech.
"Sasuke ? Co si…. Proč si to udělal ?"
Naštěstí to neznělo vyčítavě, jen velmi překvapeně, až šokovaně.Odhrnul jsem mu palcem vlasy z obličeje, odstrčil mně.Zvedl se a utekl.
Tak tohle se nepovedlo, to budu muset nějak urovnat.
Na rámen se asi nejde…

Papíry, které tam Naruto zapomněl, jsem donesl Kakashimu- sensei, pak už jen cestou k domu toho -uprchlíka- vymýšlel vhodnou omluvu.Ale pořád mi to nebylo jasné, neviděl jsem žádný náznak odporu…

Rozvážně jsem zaklepal na Narutovi dveře.Po chvilce čekání mi otevřela nějaká paní.
"Ehm, dobrý den, jsem správně u Uzumaki Naruta ?"
Zeptal jsem se nejistě."Ale ano, pojď dál, je v kuchyni."
Usmála se.
Tohle mi bude busem vysvětlit….
S doprovodem té paní jsem došel až do kuchyně, kde se Naruto smál s dalším cizím člověkem, nějakým mužem.
"Máš návštěvu, Naruto."
Ohlásila mne ta žena.Když se na mně otočil, úsměv mu jaksi povadl.
"Ahoj, prosím, chci si s tebou jen promluvit, chviličku…"
Chvilinku vypadalo, že se rozhoduje, nakonec však kývnul na souhlas.Šly jsme do pokoje a důkladně zavřeli dveře.
"Kdo jsou ti lidé ?"
Vznesl jsem první otázku.
"To jsou moji adoptivní rodiče.Tsunade říkala, že u dětí mého věku je adopce hloupost, ale já jsem prej vijímka."
Nastalo podivné ticho.
"Proč si přišel ?"
"Abych se zeptal….jak to mezi námi vlastně je."
"Mezi námi nic není, nemůže být."
"Proč ne ?"
"Protože jsme kluci, to přeci nejde.Co by tomu lidé řekli ?"
"Ať si říkají, co chtějí."
"Chápeš, jak moc by tě to ponížilo ? Lidé by si na tebe ukazovali a říkali by -hele, to je ten b******t-."
Ztrácel se mi smysl jeho slov.
"A co ty ?"
"Od loosera se čeká, že je nenormální, ale od Uchihy ?"
"Děláš, jako kdybys byl z úplně jiné kasty než já."
"Taky, že jsem."
"Co to kecáš ?"
"To je fuk, nevymluvíš mi, že to není normální."
Asi jsem to pochopil, nechce ztratit svou čest a mlží hloupostma.
"Ok, měl bych jít."
"Ne, počkej !"
Vykřikl hned, ale sklopil hlavu, jako by si nadával, že to ani nechtěl udělat.
"Já chci jen vědět, jestli nejsem lhostejný."
"Mám tě rád víc, než vlastní život."
……..Tohle jeho doznání mně notně překvapilo……..
"Tak v čem je tedy problém ?"
"Ve tvé image."
Takže mu jde o mou čest, ne o tu jeho ?
"Společnost -"
"Je mi jedno, co se stane s mojí imageí, hlavně, že mám tebe."

Ruce jsem obemkl kolem jeho ramen a přemýšlel, kvůli čemu byl vlastně tenhle rozhovor.Připadalo mi to komické, to je celý Naruto.
"Už bych měl jít, zítra ve škole, jo ? Ahoj."
"Ahoj a dobrou noc."
"Dobrou."
Rozloučil jsem se i s jeho adoptivními rodiči a vyšel do deště, ke kterému mezitím došlo.Utíkal jsem, ten déšť byl studený a kupodivu i mokrý…
Nakonec mně doma, v teplé posteli, ukolébali ke spánku myšlenky, co bude dál.

Z dalšího nemravného snu mně probudili ostré sluneční paprsky.Můj pohled okamžitě padl na hodiny, naštěstí jsem měl ještě nějakou dobu na přípravu.
Stejně jsem spěchal a po příchodu do třídy mně uvítal, mimo ostatních, i nejistě se usmívající Naruto.
"Ahoj, jak to jde s novými rodiči ?"
Zeptal jsem se, přehlížejíc jeho až skromný pozdrav.
"Jo, dobrý."
Ale skromnost druhé věty mně začínala šokovat.
Zase jeden nudnej den až na poslední hodinu.Do třídy vrazila Kurenai-sensei.
"Tuhle hodinu budete mít suplovanou jedním učitele z obyčejné školy."
Představila nám nějakého malého chlápka, jehož jméno jsem hned zapomněl.
"Je to učitel literatury, tak se asi budete učit něco z japonštiny.Buďte hodný !"
Odešla a nechala toho mírně rozklepanýho chlápka stát u tabule.Rozhoštěné ticho občas rušil přidušený smích spolužáků.
"Ehm, tak tedy, chci po vás jen jednu věc.Celou hodinu se budete pokoušet napsat báseň na téma -Co miluji-."
Otrávené mručení třídy naznačovalo, že to není nejlepší zábava.
"Dělejte !"
Zařval na nás najednou, až jsme se lekly a radši uposlechly.
Zamyslel jsem se, napadlo mně jen jedno téma, na které bych mohl psát.

Hodina se táhla jak žvýkačka.Pak se Kiba rozesmál.Něž stihl kdokoliv cokoliv udělat, vyskočil z lavice a sebral nějaký papír z Narutova stolu.
"Ne, dej to sem !"
Skočil hned po tom, jakoby to byl státní dokument.
"Neji, chyť ho prosím."
Neji Naruta chytil tak, že se nemohl hýbat, i když se o to usilovně snažil.
"Tak panstvo, a dámy, poslechněte si dojemnou báseň Uzumaki Naruta."
"Drž hubu, debile ! Drž hubu !"
To Kibu nezastavilo.Ten učitel se ho snažil chytit, ale párkrát oběhnul katedru, až to učitel vzdal, a tak se zastavil mezi první řadou a katedrou, kousek od pořádně zoufalého Naruta. Chtěl jsem mu pomoci, ale Kibova recitace mně zastavila.

"Dlouho city mé
patří jedinému
vždy se ten hlas hodí
k výrazu kamennému

Na povrchu samý led
uvnitř čirá voda
jeden jeho pohled
a má mysl se mu poddá

Tolik bych si přál
to srdce vřelé míti
cítit, že jsem milován
co víc bych mohl chtíti?

Tolik bych si přál
být s ním každou chvíli
aby se rty jeho
do mích jemně vpili

By ty silné paže
kolem mého pasu
snese mi to někdy
splyn krutého času?"

Okamžitý výbuch smíchu se rozlehl do teď mrtvolně tichou učebnou.
"Asi je jasné, koho tím myslí, že?"
Extáze posměchu zesílila na těžko snesitelnou úroveň.
"Hej, Sasuke, co s tím budeš dělat? Snad se nebudeš přátelit s buzíkem?!"
Přátelit ne, milovat ho ano..
"Přes hubu, pře hubu, přes hubu….."
Začala třída skandovat své přání. Neji Naruta pustil, přesto se nehnul.Klidně jsem se zvedl z lavice a přešel k němu.Tvářil se, jako kdyby čekal, že ho vážně praštím.Místo toho jsem si ho za pas k sobě přitáhnul a přesně, jak chtěl, jsem se vpil do jeho rtů.
Už se nikdo nesmál……
Nastalo zmatené šuškání, šepot a zděšené výkřiky, převážně holek.Pomalu jsem se vzdálil, pozorující jeho zasněně se otevírající víčka.Všiml si mého pohledu a jemně znachověl.
"Vážně sis myslel, že tě uhodím "
"Prozradil jsem to ! Teď to vědí všichni…"
"A? Co?"
"Neříkej, že ti nevadí, až padne tvoje oblíbenost?!"
"Bože, ty seš blbec…"
"Cože?"
Když se zrovna nadechoval na nějakou odpověď, zadrnčel hlasitě zvonek.Učitel, který tomu všemu dosud jen bezmocně přihlížel, vystřelil ze třídy jako šipka a nevypadalo, že by nás chtěl ještě někdy vidět…

"Dneska už mi neutečeš."
Lehce jsem upravil Narutův směr k rámen baru.
"Juhů!"
A rozběhl se přímo k půltu.
Sedl jsem si vedle něho a pozoroval tu, až dětsky šťastnou tvář, když čekal na svoji porci.A pak jsem si vzpomněl na svůj výtvor na akademii.

Tvé oči ve tmě svítí jen
v nich se mění noci v den
samota se stává hrou
neměňte již barvu svou…

Červená vám nesluší
modrá, ta vám přísluší!
modrá, jako nebe jest
necháš se mnou…vést?

Naruto na mně chvíli překvapeně koukal, zázrakem si ani nevšiml, že už mu rámen přinesli.
"To bylo krásný, Sasuke….."
Vykoktal omámeně.
Mně osobně to krásný nepřipadalo, ale byl jsem rád, že jemu se to líbí.
Tuhle idylku ale zkazil Kibův příchod.
"Nazdar…Hele…to, co se stalo ve škole mně mrzí…"
"Kašli na to."
Zahuhlal Naruto s plnou pusou rámenu.
"Tak dík no…. Jo, mimochodem, dneska je nějaká TV párty u Sakur(v)y, chce, abyste tam spolu na osmou přišli.Hele, je to zařízený, Sakur(v)a si se všemi promluvila, budou vás bez problému akceptovat.
Tak se na vás těšíme.
Nazdar."
Utekl tak rychle, jako by nám chtěl vzít šanci říct ne.
"Půjdeme tam?"
"No…já nevím"
"Z mé strany to není nejmenší problém, takže jestli tam chceš, půjdeme.Možná tam bude i sranda.."
"Jestli ti to teda nevadí, tak jo."
"Ok."
Zaplatil jsem a na křižovatce jsme se prozatím rozloučili.Šli jsme každý domů, umýt se a převléct se.

Na půl osmou jsme se tam zase sešli, v jeansech a pohodlném triku.Přišlo mi ale bláznivé, že měl dlouhé rukávy ve 29 C.
"Není ti náhodou zima…?"
Podíval se nechápavě na své ruce, potom kývnul.
"Aha, to je jedno, to neřeš…"
Bylo to zvláštní, ale Naruto byl vždycky zvláštní, proto jsem na to dál nemyslel.

Lehce jsem stiskl zvonek a téměř hned nám otevřela Sakura.
"Ahoj.Skvěle, tak už jsme všichni !"
Zasmála se, ruku v ruce se Saiem odešla do obýváku.Šli jsme za nima, v pokoji se na nás všichni usmály.
Ne posměšně, spíš upřímně, na pozdrav.
Nechal jsem Naruta sednout si na pohovku a sám jsem si sednul před něj na zem.Pak před nás předstoupili naši hostitelé, Sakura a Sai.
"Chtěly bychom vám oznámit, že se budeme brát."
"Saii!"
Ohromená atmosféra by se dala krájet.
"Nemusels to říct tak přímo !"
"A proč ne? Jsi žena, zdráhala by ses jim to říct.Tak jsem to řekl za tebe."
"SAII !"
Nadechovala se ještě na nějaká slova, ale Sai si ji k sobě přitáhnul a políbil.Všichni tleskaly, Kiba k tomu pískal na prsty.
"Tak dost představení…. Užijte si večer !"
Zamumlala úplně rudá Sakura a zasunula disk do DVD.
Měl to být jakýsi úplně nový film

Po prvních minutách začal kolovat alkohol, už na první přičichnutí dost tvrdý.Díky stížnostem jsme dostaly každý svoji a sklad byl ještě tak plný, že jsme dostaly další dvě.
Většinu lidí po nějakých dvou hodinách film nezajímal.Celý večer se zvrhl v líbací show.Všichni se spárovaly do alkoholem podmíněných dvojic, kromě Shina, Choujiho a Hinaty, kteří jen tak seděly a stále pozorovaly obrazovku.
Sakura se Saiem odešly snad jako první někam nahoru do pokoje, za pohovkou se usídlil Shikamaru s Ino, Kiba s Ten-ten chtěli mít soukromí, ale mezi dveřmi zakopli, neobtěžovaly se však vstát a tak to začaly rovnou tam.Nejvíc mně ale překvapil Neji, zkoušejíc to na Leeho, který samozřejmě nepožil ani kapku alkoholu, ale viditelně se poddával.
Nedokázal bych popřít, že jsem byl vzrušený.
Otočil jsem se k Narutovi, nevím jestli bohužel nebo naštěstí, nevypadal moc opile.Jen jsem rukama od kotníků po linii jeho nohou, ale na stehnech mi je odendal.Nebral jsem to jako odmítavé gesto, a byla to chyba.Obě jeho ruce jsem stiskl v jedné, ale překvapil mně jeho bolestný výkřik.Vím určitě, že jsem ho tak silně nestiskl.
"Nech toho…!"
"Jestli to bylo ode mě tak promiň."
"Ne, tos neudělal ty, ale přestaň…"
Měl tak přísný hlas, že mně to usadilo a celý zbytek noci jsem přemýšlel, jestli to nějak nesouvisí s těmi dlouhými rukávy……

Teď už jsme spolu dva roky, přesto mně od toho večera na sebe nenechal skoro ani sáhnou.Dokonce políbit jsem ho nemohl.Spoustukrát jsem se ptal, jestli mně ještě miluje, vždy odpovědět tu samou větu, jako poprvé.

"Mám tě rád víc, než vlastní život…"

A ani jakýkoliv kousek holé kůže mi nebyl dopřán.
Po měsících jsem se s tím smířil, ale každý večer mi to vrtalo v mysli.Snad ne zbytečně, jsem tomu dával vyšší smysl, nějakou vyšší příčinu.Dávno jsem zavrhl něco jakože se stydí, nebo tak.Bylo to něco vážného a mně trápilo, že mi to nechce říct.V jeho zájmu jsem na to musel přijít i nepříjemnými prostředky…

"Ahoj."
Zaječel Naruto ode dveří a já se psychicky připravoval na svůj, vcelku uvážený, čin.
"Děje se něco ?"
Podivil se mezi dveřmi ložnice, když jsem mu neodpověděl na pozdrav.
"Pojď sem !"
Sám jsem se divil, kde jsem na něj tak přísný hlas vzal, tedy ne sám, Naruto se divil mnohem více.Poslušně přešel k posteli, na kterou jsem ho vzápětí hrubě shodil.
Jeho bolest jsem cítil i slyšel, ale stále jsem ji nechápal…
Klekl jsem si nad něho a chtěl jsem mu sundat tričko, ale v té chvíli se zase začal bránit.
"Zešílel si ?! Táhni ode mě ! TÁHNI !"
Ruce jsem mu uzemnil a jal se znovu pokusit o sundání jeho trička, které mohlo vyřešit celý ten problém, ale taky nemuselo.
"To bolí ! Prosím, přestaň…."
Triko jsem z něj doslova strhl a strnul uprostřed pohybu.
Celé jeho tělo bylo poseté modřinami, podlitinami a tržnými ranami.Některé byly staré, některé dokonce vypadali, že jsou z před hodiny.
Schoulil se do klubka.
"Naruto..lásko, můžeš mi to odpustit ?"
Lehl jsem si vedle něj a jednu ruku mu lehce položil na zjizvené rameno.
"Pověz mi, kdo ti to dělá ?"
Otevřel na mě uslzené oči, nevypadaly, že by mě chtěli v příštích pár minutách vyhodit z domu.
"Každý den… Každý den to dělají…. Stále na sobě cítím jejich ruce, ty věci, kterými mě mlátí, krev po celém těle…"
"Ale kdo ?"
"ProtiKyuubistická organizace. A jejich hlavní šéfové…"
"Povídej, dostaň to ze sebe."
"… jsou moji adoptivní rodiče !"
Když jsem tohle kolečko přidal k těm ostatním, začalo to do sebe zapadávat.
"Proč si mi to neřekl ? Pomohl bych ti."
Zdráhal se mi to říct, a já stejně věděl že to bude zase nějaká blbost.Pro něj to ale moc znamenalo, tak jsem to před ním až tolik nezlehčoval.
"Nechtěl jsem, abys mě takhle viděl. Už tak máš dost starostí a …. Přece bych si to měl umět vyřešit sám, ale …"
"Ale ?"
"…ale… co když na to mají právo ?..."
Říkal jsem si, že z něj nedostanu nic konstruktivního, ale tohle bylo moc i na něj.
Lehce jsem si ho přitáhl těsně k sobě a velmi opatrně hladil pod rameny.
"To je hloupost.Nemají na to právo, slyšíš, nemají na to právo. Víš, že nejsi démon."
"Já to vím, ty to víš "
Na ta slova jsem mu pro ujištění vtiskl rty na rameno, na krk jsem si to zatím nedovolil.
" vědí to už i ostatní ve třídě a senseiové. Tak proč to nevědí oni ?"
Na to se nedalo nic říct, snad jen..
"Neboj Naruto, přísahám, já jim to řeknu…"

Na Konohu padal večerní soumrak a mým domem se rozdrnčel zvonek.
"Otevřu."
Nabídl jsem se a došel ke dveřím, za kterými stál Lee.
"Sate… je tu Naruto-kun ?"
"Ale jo, je."
Zavolal jsem ho ke dveřím.
"Sate, Naruto-kun.Potkal jsem tvoje adoptivní rodiče.Řekli mi, ať se u nich zastavíš, chtějí ti něco dát."
"Aha….Jo, jasně, díky."
Rozloučili jsme se s ním a v hořké náladě zavřeli dveře.
"Nepůjdeš tam."
"To nejde…"
"Proč by to nešlo ? Vždyť víš, co ti udělají, když se tam vrátíš !"
"Ale já tam mám své věci !"
"Aha…"
Musel jsem svou chybu uznat.Naruto se mezitím obléknul a chtěl vyrazit, ale aby tam šel znova sám, jako spráskaný pes, který se vždy poslušně vrátí za svým páníčkem…to jsem nemohl dopustit.
"Mám nápad, ale nevím, jestli s ním budeš souhlasit…"
"Souhlasím se vším."
"Nejdřív si vyslechni, co ti chci říct ! Až potom se rozhodneš. Půjdeš domů a zkusíš se kolem nich proplížit. Jsi přece ninja. Když se ti to nepovede. Prostě jim řekni, že si jen vemeš pár věci a odcházíš. Když tě budou chtít zadržet, zabij je…"
"Nemůžu zabít své rodiče !"
"Jsou adoptivní a ubližují ti !"
"…..Dobře, já to zkusím…"
"Budu čekat do zítřka do rána, potom ti vyrazím na pomoc."
"Ahoj."
"Hodně štěstí."
Pokýval hlavou na dík.Zabouchly se na ním dveře a mě začalo být špatně. Napětím, očekáváním, netrpělivostí a strachem…..Raději jsem šel spát.
Každou chvíli jsem se budil a očekával vedle sebe teplé tělo, chvějící se radostí, že už to konečně všechno skončilo.Ale marně jsem šátral vedle sebe, marně jsem hledal Sharinganem stopy jeho chakry.
K ránu jsem se podíval na hodiny a konečně zjistil, že se něco děje.Ani v osm ráno nebyl zpátky !

Rychle jsem vyrazil k Narutovu domu, ležícímu až na druhém konci Listové. Konečně jsem viděl jeho zahradu, kde se zrovna na něčem dohadovalo asi devět lidí.

"….jsem ho tam strčil už o půlnoci.Nic nedělá, jen sedí a kouká do zdi."
"Však mi ho zlomíme, ať prosí o smrt!"

Jen tahle část rozhovoru mi stačila ke zhodnocení situace, a totiž, že mluví o Narutovi. Přemístil jsem se hned za jednoho z nich a jílec katany mu přiložil ke krku.
"Řekněte mi, kde je Naruto, nebo ho zabiju !"
Jeden se ke mně blížil zezadu, rozmáchl jsem se po něm a během mrknutí oka ho podřízl.Tomu přede mnou se rozklepala kolena ještě víc.
"Zopakuji to ještě jednou, kde je Naruto ?!"
"Kdo ?!"
Zeptala se zrovna jeho macecha.
"Jak kdo ?! Váš adoptivní syn, krávo pitomá !"
"Kyuubi je tam, kde být má. Démonova smrt je důležitější, než životy nás všech !"
Říkali to s takovou samozřejmostí, s nechutnou kodexovou přesností…
Vztekem se mi rozklepala ruka, až jsem svého zajatce neúmyslně zabil. Však by stejně umřel. Za chvíli bylo ostří katany pošpiněno mnohou další krví…

Krev se s krví srazí
umírají vrazi
soka svého rukou
pozůstalí drazí:
"Žal po lidech zlích,
to by byl váš hřích.
Můžete je truchlit,
že neumřeli dřív…"

Jen jednoho jsem nechal naživu.
"Kde je ?!"
"Zemře démon, zemře strach. 18 000 očistných ran musí podstoupit chlapcovo tělo, aby se démon už nikdy nevrátil…"
Má zbraň mu projela hrudí skrz na skrz. S její pomocí jsem jím vedl velmi silné výboje chidory.
"Řekni mi, co chci vědět a já tě nechám zemřít…"
"Jen hledej, nestihneš to…"
Z rukávu mi vyjel had, kterým jsem ho začal škrtit,a nebýt mé, kvůli nebo díky Narutovi, zdatnosti v ovládání svého vzteku, byl bych už dávno v posledním stádiu prokleté pečetě.
Nevědomky se mi při tom aktivoval Sharingan. V setině vteřiny se zajatcova tvář změnila v grimasu čirého děsu.
"Ne, ne, to už ne ! Já ti to řeknu, jen to už ne !"
Jak vidím, můj bratříček se zase činil…
"Povídej."
"Je tam dole, ve sklepě, v obrovským mrazáku.
Splň svůj slib…"
I já bych měl splnit svou přísahu…
"Naruto nikdy nebyl, není a nebude démon !"
Katanou jsem rozsekl jeho tělo zevnitř vejpůl. Jak se dosud svěže zelený trávník pomalu barví krví jsem už neviděl, spěchal jsem do sklepa.Ten určitě nebude obyčejný, takže každá minuta je drahá…
A opravdu, ve sklepě byla obrovská bílá krabice, od které šel chlad. Na dveřích viselo velké otočné kolo. Asi desetkrát jsem jím otočil, v domnění, že jde o zámek, a dveře mírně odskočily.
Najednou jsem se skoro bál je otevřít.Obával jsem se toho, co za nimi uvidím. V jakém bude Naruto stavu ? Nebo kolik je tam ještě lidí ? Ale když budu ztrácet čas takovými rozhodnutími, může to být ještě horší, protože jsem dveře rozhodně otevřel dokořán.
Ovanul mě prudký závan ledového vzduchu.Už při prvních pár krocích dovnitř jsem přestal cítit kůži a pohyb v těle mi tuhnul.. Nekoukal jsem pod nohy, zakopnul a spadnul. Čekal jsem bolestivý dopad,ale necítil jsem vůbec nic…
Hned po tom se něco u protější stěny začalo hýbat.
"Kdo, kdo je to ?"
"Naruto ?"
"Sasuke ?"
Otočil jsem se po známém hlase. V pohybu mi ale zabránilo mrazivé ztuhnutí celého těla.
"Jsi v pořádku ?"
"Já ano, ale ty, jak vidím, ne.Počkej."
To už se ke mně skláněl a přikládal ruce na břicho. Teplo, které šlo od jeho rukou, mi rozmrazovalo neposlušné klouby, nějakým zázrakem jsem se i postavil..
"Co to ? A... v téhle země bys za sedm hodin umrznul !"
"Dávám ti Kyuubiho chakru, je horká, zahřeje nás."
"Jsem rád, že jsi v pořádku....Pojď, jdeme odtud."
......................"To těžko démone, odtud se nedostaneš !"
Těžké dveře mrazáku zabouchl a zavřel nějaký přeživší z té skupiny.....

Ať jsem mlátil na dveře, jak jsem chtěl, nepomohlo to. Chtěl jsem použít chidory, ale vůbec se mi ho nepodařilo utvořit.
"To nepomůže, Sasuke. Tohle je chakrový mrazák. Stěny vasávají všechno množnství chakry větší než malé."
"Takže se odtud bez cizí pomoci nedostanem..."
Zkonstatoval jsem mrzutě a začal počítat dny, které tu strávíme, než nás někdo najde…

Dva dny uběhly jako voda a mi stále seděli, čekajíce na záchranu.Naruto mi spal na klíně, abych se nedostal z pod ochrany jeho chakry.Uvědomil jsem si, že se docela líbí být chvíli na Narutovi závislý.Být závislý na takové andělské, nevinné tváři, za kterou se ale skrývá bojovnost, odvaha a neústupnost…

Už to byl celý týden bez pití (berme to s nadsázkou, jsou to ninjové xD) a jídla.Ale na akademii nás naštěstí učili vydržet tak i dva týdny, problém byl spíš s Narutem. Jednak ho vysiloval hlad a jednak chakra, kterou mi dával.
"Zmírni tok té chakry, moc se vysiluješ."
"Když ho ještě zmírním, umrzneš.Neboj, já budu v pořádku a ty taky."
Usmál se, tak jsem dál nic nenamítal.
Jak dlouho jim ještě může trvat, než nás najdou? Takhle už moc dlouho nevydržíme…

Další tři dny jsme museli přežít bez pomoci.Naruto skoro pořád spal, ale já se mu nedivil.Tak intenzivní a dlouhodobý přenos chakry je těžký.
Za tu dlouhou, a vlastně krátkou, dobu jsem hodně přemýšlel a došel k závěru, že blonďáčka, ležícího mi stále v klíně, miluji ještě více, než jsem si dokázal připustit.
"Lásko?"
"Ano, Sasuke?"
Zastihl jsem ho zrovna ve chvíli, kdy byl vzhůru.
"Vezmeš si mě?"
"…….Myslíš to vážně?....."
Namísto odpovědi jsem zcelil naše rty ve vášnivou hru jazyků. Chtěl stále a stále a v mém záměru opravdu nebylo mu odporovat.
"Ano."
Znělo jediné, všeříkající slovo.I přes situaci, ve které jsem se teď nacházeli, jsem cítil štěstí, jistotu, lásku…… a spokojenost…
Chakra najednou o dost zchladla a zmírněla. Můj snoubenec se jen usmíval, ale…..nebylo v tom trochu lítosti…. A záblesk bolesti ?.........
"Miluju tě, Sasuke."
Vyslovil dřív, než usnul.
Začala mi být trochu zima, ale jemu jsem to říkat nechtěl, musí přece trochu odpočívat.
Naštěstí nás po dalších osmi hodinách vysvobodili.Jako první se ve dveřích objevila Tsunade-sama, po ní Shizune-san a Kakashi-sensei.
"Naruto vstávej, už je konec."
Ale Naruto se nehýbal.
"Naruto, vstávej."
Žádná odezva.
"Naruto !"
Třásl jsem s ním, jak jen jsem mohl.
"Nepoužíval náhodou Kyuubiho chakru ? A jak dlouho ?"
Otázka Tsunade-sama mi přišla naprosto zbytečná, ale odpověděl jsem.
"Používal, celou dobu, co jsme tady, takže týden a tři dny."
Vynesli jsme ho ven, položili na zem a prohlíželi.
"Je to tak, jak jsem se obávala."
"Má nějaká vážná zranění ?!"
Už dřív jsem pochopil výraz Hokageho tváře, ale nechtěl jsem uvěřit.
"Sasuke….on je mrtvý….."
"Nesmysl!"
"Je mi to líto….."
"Jak ?! Zemřel na vnitřní zranění, nebo otřes mozku, nebo umrzl, nebo co ?!"
"Žádná zranění..vypotřeboval všechnu chakru.Nemá vůbec, absolutně vůbec nic."
"Další nesmysl. Vydával jen démoní chakru, své se skoro nedotkl.
"On ti nic neřekl ?"
"Co mi měl říct ?!"
"…..Nedávno za mnou přišel a ptal se, proč mu Kyuubi poslední dobou odmítá dát více než určité množství své chakry. Popsal mi, jak málo to asi je, na jednu osobu by to stačilo na dva týdny, na dvě…..je zázrak, že jste vydrželi tak dlouho…."
Přestal jsem jí poslouchat, už jsem nevnímal ani utěšování svého senseie.
"Byli jsme zasnoubeni…"
V tu chvíli všichni ztichli a už se nepokoušeli mi slovy zmírnit bolest.Tohle nešlo zmírnit, to bolelo příliš moc…..

Zhasl plamen, ztichlo srdce
slzy kanou hořko-trpce.
Vyhořela tvoje svíce
nevzplane již nikdy více…..

Vyšel jsem ven, kde vál mírný chladný větřík.
Zemřel mi v náručí, držel jsem ho při jeho posledních chvilkách a ani jsem o tom nevěděl.nedal jsem mu sbohem, ale on mě ano. Svá slova -miluju tě, Sasuke- pojal jako slova rozloučení, nevědomí odchod.
Měl jsem na sebe zlost.Dovolil jsem, aby ta protiKyuubistická organizace vyhrála.Dostali, co chtěli, kvůli mně.A to jsem si nepřál ničeho na světě více, než ho zachránit….
Pomalým, beznadějným pohybem jsem zvednul hlavu k obloze.

Je krásná noc
ta hvězda tam,
mám ten pocit,
že ji znám.

Její krása,
její skvění
je mi tolik známo
a přece není

Myslím, tápu
a hle, vím
jen tobě
už to nepovím.

Je jako jiskra
v oku tvém.
Přeji,
ať ti lehká zem…

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem nemohl jít za ním.Nemohl jsem zmírnit svoji zžírající bolest. Já bych to nedokázal.Kolovala ve mně navždy jeho chakra, jeho vlastní životní chakra. Když se mi teď něco stane jako když se to stane jemu, když zemřu, jako by znovu zemřel i on, a to já prostě nedokážu.

Navždy s jeho životem v těle,
navždy s vinou na jeho smrti,
navždy spolu a zároveň rozděleni……
Poznámky:

Tuto povídku jsem nenapsala já, ale moje kamarádka Blackmola. Na otázku, jetli by jí vadilo, kdybych jí tu něco zveřejnila, jsem schytala kladnou odpověď.

Tato povídka je shounen-ai, takže kluk+kluk.
Je tam někde pár chyb, které nemohla opravit, protože mi to četla z mobilu přes telefon.

Doufám, že se bude povídka líbit a uznáte nadaní téhle mladé kunoichi.
Odkaz na předchozí díl: Blackmola Blog

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Athalien | 18. listopadu 2009 v 21:50 | Reagovat

Pozdravujem Blackmolu... Odkáž jej, že ju ľúúúúúúbim... A teba tiež, za to, že si sa jej spýtala na zverejnenie tejto poviedky.... už dávno som nenapísala k nejakej poviedke komentár... A ešte dlhšie som pri nijakej poviedke neplakala a takmer nedýchala.... som spotená, uplakaná... To bola prenádherná poviedka, viac ako prenádherná, neviem vyjadriť slovami, aká je úžasná, dokonalá, famózna, kolosálna, gigantická, jednoducho BIG poviedka, nádherná, prekrásna... Niečo takéto som potrebovala... ako balzam na dušu... mám pocit, že táto poviedka je jedna z najkrajších, najsmutnejších, najkrutejších, najromantickejších a najreálnejších poviedok, čo som čítala... prečo najreálnejších? Lebo to nebolo typu: Ja ťa milujem, jasné aj ja a nakoniec jeden chcípne a druhý spácha  samovraždu. Toto bolo úžasne napísané, precítené a prehladné, vdaka nápadu napísať to pohladu Sasukeho... A to, ako sa Naruto tváril, dej sa stupňoval, bolo to šťastie v nešťastí, alebo nešťastie v štastí? A tie básne.. nádhera... Milujem tú poviedku, síce nie viac ako vlastný život, ale kebyže ležím niekde na pokraji smrti, tak by som si ju rada prečítala ako to posledné, čo v živote urobím... úžasná, nechápem, ako túto nádheru nemohli dať na Konohu... (prečo tu nie sú smajle so srdiečkami? vrr)..ľúbim, nech tvoja kamarátka tvorí takéto nádhery aj naďalej... fňuk...

2 Ten_Ten | 29. ledna 2010 v 12:53 | Reagovat

Je to fakt nádherná povídka. Strašně se jí povedla, a ty básničky... to bylo něco úžasnýho.

3 Swallow | E-mail | 23. srpna 2010 v 21:39 | Reagovat

doprčic...ted mě moje povídky přopadají jako škvár....ano je to tak reáln a přirozené...i kdyby tam bylo 10 draků a strejček pompo stejně by bylo...
..tak takhle vypadá láska...

PS: sem divná nebo se vám taky strašně líbí povídky klukxkluk..sasunaru, kakairu..

4 nami-a-yuki | Web | 29. června 2015 v 18:44 | Reagovat

[3]: Nami: Nie si ani trošicku divná! Ak máš rada yaoi alebo shonen-ai, je to len dobre (podľa mňa)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama