Hinata píše příběh - 1. Díl

8. listopadu 2009 v 21:47 | Nickolajka, So, 2009-11-07 |  H
Byl krásný, slunečný den a všichni v Konoze měli dobrou náladu. Kromě Hinaty. Za týden měla odevzdat 100 stránkový příběh do soutěže. Vlastně se do ní přihlašovat ani nechtěla, ale cena pro vítěze byla roční poukázka na ramen. Každý den jedna obří porce. Hinata si byla jistá, že by to byl pro Naruta nejlepší dárek k jeho narozeninám. Teď, však nevěděla o čem psát. Seděla na židli před prázdným papírem s perem v ruce. "Ách jo..." vzdychla a koukla na list před sebou. Všichni si užívají sluníčka jen ona ne. Znova vzdychla. Pak začla jen tak bez jakéhokoli nápadu psát:


1. Kapitola - V říši Abénšťanů
Je středa 24. 12. 2008 a já trpělivě sedím v kuchyni a čekám na okamžik, kdy budeme moct k vánočnímu stromečku. Sice mi řekli, že Ježíšek není, ale proč tomu věřit? I kdyby nebyl, stejně vánoční večer skrývá mnoho dobrodružství. Konečně máma zavolá: "Děti! Ježíšek právě odlétl. Pojďte!" Rychle běžím za sestřičkou Susi, která se hned rozutíkala do obýváku. Pohled na dárky mi úplně vyrazí dech! Tolik dárků se mi musí jen zdát. Začneme rozbalovat, já dostala: šaty, lak na nehty, plyšovou kočičku, rtěnku, MP4, voňavku, panenku, sponu do vlasů a Susi: malého méďu, miminko Baby Anabel, ponožky, rukavičky, kočárek pro panenky, knížku Tři oříšky pro Popelku. Naši rodiče zase dostali jiné věci a trochu víc dospělácký. Máma se raduje: "To jsou ale krásné dárky. Máte radost děti?" My jí přikyvujeme. Když jsme všichni v posteli, přemýšlím, jestli tahle noc v sobě skrývá nějaké kouzlo. Zadumaná usnu hlubokým spánkem. Ze spaní mě probudí tiché kroky. Rozhlédnu se a podívám se na budík. "Vždyť spím jenom půl hodinky." Trochu mrzutě vylezu z postele pro vodu. Docela mi vyschlo v krku. Když se napiju, uslyším za zády šustění. Otočím se s vyděšeným hlasem: "Kdo je tam? Vylez! Já se nebojím." Najednou ze stropu seskočí chlapec. Nemohu z něho spustit oči, neboť vypadá tak zvláštně. Má světle modrej obličej, zelené oči a modrý vlasy. "Angelo!" Jak zná moje jméno? Děsím se víc než kdy jindy v životě. "Angelo!" opakuje, "Můj lid potřebuje tvoji pomoct. Pojď se mnou." Neschopna promluvit ho následuji k zrcadlu a stejně jako on do něj vstoupím. Tělem mi projede zvláštní pocit, najednou stojím v blankytném sále. "Ach, to je krása." vydechnu. Kluk přikývne a praví: "Jsme v sále ticha, nejkrásnějším místě Abénské pevnosti. Teď ti však vysvětlím, proč tu jsi. Naši říši stále častěji napadávají temné síly pána zla Tarsuha z říše zapomnění. Posílá na nás své černé pomocníky, kteří jsou nemilosrdní. Nevíme, jak dlouho ještě dokážeme vzdorovat. Abénšťané jsou silní, odhodlaní a umí se bránit, ale vydržet to nemohou pořád. Pokud ho chceme zlomit, musíme zničit jeho srdce. Tím je přívěšek, na kterém visí pramen vlasů kdysi mocné čarodějky Aurony." "Jak bych vám s tím mohla pomoct?" přeruším ho, "Jsem obyčejná holka! Proti němu nic nezmůžu." "Mýlíš se. Máš jistou moc, která ti koluje v krvi po tvých předcích." odpoví klidně. "To snad mám někoho v rodině, kdo tu kdysi byl?" Kývne hlavou na souhlas. Mám pocit, jako by mě někdo polil vroucí vodou, ale dál se nevyptávám. "Na cestu za ním se vydávám já a ty mi tam budeš pomáhat." vysvětluje. Já odpovím: "Co když odmítnu." "Nemůžeš odmítnout!" odsekne chladně, "Teď tu čekej!" Odchází rázným krokem. Já celá rozechvělá tedy čekám. Nezdá se mi to? Je to možné? Co se dál stane? Tisíc otázek mi víří hlavou, ale já nemám čas, si je srovnat. Musím se uklidnit, protože se ten záhadný chlapec může každou chvíli vrátit. Prohlížím si sál bedlivěji. Blankytná barva jakoby září. Představuji si, jaké to je bydlet na takovém místě. Jestlipak jsou ostatní místnosti stejně hezké nebo ještě hezčí? Ze snění mě probudí příchod toho kluka. Nešel však sám, vedl ještě nějakého vousatého starce. "Toto je vládce zdejší říše a také můj otec." představuje ho. "Zdravím tě Angelo. S naším problémem tě můj syn Euron už seznámil. My všichni vřele doufáme, že nám pomůžeš." "Asi ano…" podaří se mi vykoktat. "Velmi dobře. Budete moc hned vyrazit.!" hovoří dál. "Ale já nemám nic. Čím bych se bránila. Prý mám nějakou moc po předcích, ale já o žádný nevím." děsím se. "Můžeš být v klidu. Brzy ji objevíš. Stejně jako každý Abénšťan i ty máš zvláštní schopnosti. Například můj syn vládne bleskům a statické energii." uklidňuje mě, "Jste teda připraveni na cestu?" Chci přikývnout, ale s hrůzou zjistím, že mám své pyžamo. Jakoby mi četl myšlenky, říká: "Pojď se mnou, dám ti místní oblečení." Následuji ho a po chvilce na sobě mám elastickou červenou soupravu, která mi padne jako ulitá. Vlastně bych řekla, že mi to i sluší. Ještě mi byla udělena přednáška, z jakého materiálu je oděv vyroben. Pak jsme se i s Euronem vydali na cestu. Šli jsme něčím, co mi připomínalo džungli. Zkusím s ním, jak by řekla babička, navázat hovor. "Hele, kolik ti vlastně je?" "Bude mi 13." "Aha… Mně teprve 12. To si skoro stejně starý jako já!" odpovím. "No a?" podívá se na mě. "A nic…" odpovím. Zřejmě nestojí o to si povídat. Jenže já bych si povídala ráda, vyptala se na tenhle zvláštní svět. Dál jsme postupovali mlčky. Po nějaké době uslyším za sebou šustění. Euron ho zřejmě slyšel taky, protože zastavil. Chvíli jsme oba dva tiše vyčkávali a najednou se z houští kolem nás vynoří nějaké příšery. Celé hnědé s býlími pruhy srstmi. Hlava připomíná hlavu prasete divokého. Z pusy jim odkapávají sliny. "Fuj!" ulevím si. "To jsou Smradosauři!" zakřičí na mě, když se na nás ty příšery vrhnou. On na ně posílá, podle toho co řekl jeho otec, elektřinu. Sledovala bych to déle, ale i na mě se vrhla ta nestvůra. Nevím, co mám dělat, zakřičím a snažím se schovat, ale ta příšera běží za mnou a zaútočí na mě… ležím na zemi… chystá sek dalšímu útoku… zvedám se. Všechno mě bolí, musím něco udělat. Znova na mě skáče, já proti ní zvednu ruce… Zázrak! Snaží se na mě zaútočit, ale jakoby mě bránila neviditelná bariéra! Panečku, to bude nejspíš ta má moc! Vypadá to jako silové pole, které měla ta dívka ve fantastické čtyřce. Super! Pospíchám na místo, kde by měl být Euron s tou svojí příšerou. Už ho vidím, pořád se brání elektřinou. Ta nestvůra brzy padne, ale za ním se krade… Proboha! To je ta zrůda co mě chtěla dostat! Chce ho napadnout zezadu! To není férové! Bez jakéhokoliv přemýšlení proti ní, je to vůbec možné, vrhám tu bariéru, co mě před tím ochránila. Funguje to! Ta příšera utekla pryč! A ta Euronova taky! "Jupí!" neovládnu se. Euron se na mě podívá: "Konečně už taky znáš svou sílu. Bylo na čase." Aspoň malý dík by snad mohl hlesnout. Vždyť jsem mu pomohla. Jestli se po celou dobu naší výpravy bude chovat takhle, asi to s ním nevydržím! Teď pokračujeme dál, ale opatrněji. To věčné ticho mi začíná lézt na nervy, ale pokusy o navázání hovoru jsem už dávno vzdala. "Začíná se stmívat." ozve se náhle, "Půjdeme ještě kousek. Potom musíme najít místo na přenocování." Má pravdu, ale jsem tak utrmácená, že se místo souhlasu zmůžu jen na tiché "Hm…" Konečně jsme našli místo, kde přenocujem. Spát venku rovnou pod hvězdami! To mi připomíná nějaké dobrodružství z knížky. Vlastně tohle celé se mi zdá neskutečné. Není přece jen sen? A je možné, abych ve snu usnula? Vždyť teď jdu spát, i když si nejsem jistá, jestli usnu. Jak se asi mají maka, taťka a Susi? Nebojí se o mě? Je toho na mně moc, potřebuju se vyspááát…
Už svítí sluníčko, ale mně se nechce vstávat! Pevně k sobě tisknu víčka. Zajímalo by mě, jak dopadne ta výprava, o které se mi zdálo. Kdyby mě tak ti ptáci kolem nevzbudili svým… Počkat! Otevřu oči a sednu si. Nezdálo se mi to! Jsem v úkrytu, který jsme včera s Euronem našli. Kde vlastně je? Vstávám, rukou si pročísnu vlasy. Vylezu a hele! On sedí u ohně, opéká ryby nebo co to vlastně je. Koukám na něho, jak by řekl taťka, jako sůva z nudlí. Rychle se vzpamatuju. Co je na tom neobvyklého? Co bys asi chtěla snídat? Promnu si oči a řeknu: "Ahoj!" Něco zabrblá a podá mi to rybu připomínající stvoření. Sednu si a dám se do jídla. Pořád se mi nechce věřit, že to vše nebyl pouhý sen, ale důkaz mám hned před sebou. Vše se skutečně stalo! Zadumaně se pustím do jídla. Je to docela dobré, připomíná mi to vepřové. Pousměju se. Splnil se mi můj sen, zažít nějaké dobrodružství. Najednou Euron stane a praví: "Už bychom měli vyrazit. Máme před sebou dlouhou cestu." Já se na něj podívám: "Nemůžeme se ještě chvilku zdržet?" Přeměří si mě opovržlivým pohledem a odpoví: "Máš ty vůbec ponětí, kolik času jsme tady už ztratili? Jsi tu proto, abys mi pomohla zachránit můj lid, ne proto, abys mě zdržovala!" "No jo, nemusíš hned vyšilovat. Jen jsem se zeptala." vstanu a spolu s ním se vydávám opět na cestu. Jak se probíráme houštinami, ptám se sama sebe, proč jsem dostala tak nechápavýho, neohleduplnýho, děsnýho, příšerně vážnýho a nepřátelskýho společníka. Možná je vzhledově hezkej, ale povahově hnusnej! Navíc se vůbec nesměje. Mohla bych ho zkusit něčím rozesmát, třeba nějakým vtipem. Znám dost dobré vtipy i hádanky. Tu mě z mých úvah vytrhne jeho otázka: "Nad čím to furt přemýšlíš?" "Nad tím, jak jseš ke mně milej. Fakt!" odvětím ironicky. "Neštvi mě! Jsem mnohem mocnější než ty! Klidně tě oddělám, stejně žádnou pomoc nechci." vyhrožuje mi, ale já mu klidně odpovím: "Hele, nikoho jsem se neprosila o to ti pomáhat! Jestli tak těžce neseš, že jdu s tebou, můžu se klidně vrátit domů. Nejsem tvůj služebník. Jasný?" On se na mně zle koukne a tiše říká: "Tímhle tónem se mnou už nebudeš mluvit! Já jsem Euron Abénský, králův následník, vládce blesků, elektriky a energie. Nezahrávej si se mnou." Máchne rukou a těsně vedle mě projede blesk. Vyjeveně se na něho dívám. O co mu jde? Mě sem do toho zatáhli proti mé vůli! Zašklebím se na něho, ale už s ním nemluvim. Co bych mu taky řekla? Ach jo, jestli to takhle půjde dál, tak tedy nevím. Aspoň jsem objevila jeho další dvě vlastnosti: Namyšlenost a pitomost! Je jako pyšný páv. To přirovnání mi tak zvedlo náladu, že jsem se rozhlídla, kudy to vlastně jdeme. Pane jo! Tady to vypadá úžasně! Už to není taková džungle, všude jsou kytky, které krásně voní. Teče tu potůček. Teprve teď si uvědomím, jakou mám žízeň. Běžím k němu a napiji se. Voda je přímo průzračná. Jestlipak je vůbec u nás doma takové krásné místo? Myslím, že na Šumavě, v českém ráji. Nejspíš budou nějaká pěkná místa i v jiných zemích. Jestlipak tam mají tak čistou vodu? Dokonce je i chutná. Ještě jednou se napiji. Euron nad mým počínáním jen zavrtí hlavou. Nechápavě se na něj podívám: "Ty vůbec nemáš žízeň?" "My Abénšťané dokážeme bez vody vydržet klidně měsíc. Nepotřebujeme se pořád takhle zdržovat." ušklíbne se. "Tak si nepij. Já, ale pít budu." zvednu se. "Pití je přežitek." odpoví, "Kdybychom pořád pili, šíleně bychom plýtvali časem." Usměju se: "Já se pitím nijak neomezuji." "To si myslíš ty. Já si myslím, že tvá žízeň nás už dost zdržela. Teď pojď. O kus dál je místo, kde se naobědváme. Jo a oběd bychom nebýt tvého pití už měli za sebou." dodá s úšklebkem. Rezignovaně vzdychnu, ale následuji ho. Jdeme, řekla bych ještě dobrou půlhodinu, než jsme na tom jeho místě. Vypadá to tu celkem dobře. Jen škoda, že tu není žádný potok. K tomu všemu to tu ani nekryjí stromy. Slunce praží ostošest. Je šílené vedro a on nechce jít nikam do stínu. Vždyť bude něco po poledni! Nejspíš chce, abychom se tu usmažili! Jo to bude ono. Dva usmažení poutníci na cestě za záchranou Abénska! Jaká ironie. Musím se zase usmát. Někdy mě tyhle pesimistické myšlenky rozveselí. Sedíme hezky pod připalujícím slunce a jíme nějakou kašovitou hmotu, která mi chutí připomíná kokos. Jenže je strašně suchá. To není zas tak strašné. Tu mě něco napadne: "Hele, Eurone!" otočím se k němu, "To fakt dokážete, tak dlouho vydržet bez vody? Jak to děláte? To jste něco, jako velbloudi?" Zachechtá se: "Velbloudi jo? Ty bez vody taky nevydrží moc dlouho. My jí ani vlastně nemusíme pít, ale bez vody by se hůř tvořil jed, který máme v horních špičácích. Když chceme, můžeme kousnout a přitom vystříknout jedovatou tekutinu, která způsobí asi dvouhodinové ochromení svalů, takže se daný objekt nemůže vůbec hýbat." Vycenil na mě svoje zuby a opravdu! Dva zuby horní zuby byli větší a trošku načervenalé. Pokusím se klidně odpovědět: "Dočasné ochromení svalů nic není. Někteří plazy nebo obojživelníci mají i horší jed." "To možná, ale ty smrtící jedy jsou nudné." vstane, "Tak pokračujeme dál!" Pokrčím rameny, snědeno už mám, proč tedy nejít? Když vypadneme z toho horka, budu jen ráda. Jenže místo toho abychom šli zpět do stínu pralesa, jdeme po písčité cestě, kde není ani malý stín. Trávy pomalu ubývá, země začíná rudnout. Je tu nesnesitelné teplo. Mám úplně vyschlý krk, ale není tu po vodě ani stopy. Jediné moje štěstí je, že už slunce začíná zapadat, takže to šílené vedro brzy poleví, i když asi prožiju velmi teplou noc. Šlapeme vedle sebe další tři hodiny. Není už takový abnormální hic. Vlastně je docela tma. Ráda bych se napila, vždyť z té žízně už slyším téct vodu! Ne! To se mi nezdá! On tu teče malý pramínek vody! Nabírám si vodu a piju. Ta voda mě perfektně osvěžila. "Zůstaneme tady přes noc. Ustel si, kde chceš. Tentokrát úkryt nemáme." Rozhodí rukama. "A večeře nebude, pane kapitáne?" zasalutuji. "K čemu večeři? Na noc nikdo jíst nepotřebuje." zeptá se. Ještě jednou se kolem rozhlídne. Pak lehne si na zem. Převrátí se na druhý bok, protáhne se a je zticha. Já si lehnu ke skalce, kde ve dne bývá nějaký ten stín, takže není tak rozpálená. Zavřu oči a usnu. Zdá se mi o tom, že jsem doma. Ze spánku mě probudí šramocení. Otevřu oči, zvednu se, rozhlídnu se a nevím, jak dál. Vidím kus od sebe stát Eurona a nějaké černé postavy. Jedna z nich proti mně vyslala fialový paprsek. Použila jsem silové pole, takže mě nezasáhl, ale Euron někam zmizel. V tu chvilku nepozornosti, kdy jsem se nesoustředila, mé silové pole zmizelo a oni mě zasáhli. Omdlela jsem.

Hinata dopsala a zadívala se na své dílo. "Teprve dvě stránky" vzdychla a začala přemýšlet o druhé kapitole...

!!!Pokračování příště!!!
Poznámky:

Moje druhé FF. Tak mějte trochu pochopení =)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama