Akatsuki v domě (Část I. - Splnil se mi sen... nebo spíš obživl?)

2. září 2009 v 16:49 | Ookami-Kyuu, Po, 2009-08-31 |  A
Byla jsem u babi a dědy. Byla zrovna neděle - tedy, už spíš pondělí. Ani jsem si toho nevšimla, a už bylo půl čtvrté ráno.
Upřeně jsem se dívala na Naruto Shippuuden, a přála si, aby se někdo z přítomných nevzbudil a neposlal mě do postele.
Mé oči s kruhy pod očima se ospale dívaly na obrazovku malého EEE notebooku. Zívla jsem.
Tuhle noc se mi bude o Narutovi určitě zdát…


Pocítila jsem neskutečnou únavu, zavřela notebook a ulehla do postele. Usnula jsem hned.
Viděla jsem tmu, pak slabé světlo. Byla jsem v nějaké jeskyni. A tam byli všichni členové Akatsuki! Opatrnými kroky jsem k nim mířila. Bylo to tak skutečné - ozvěna, hlasy, můj dech… A tak strašně nádherné - byla jsem hrozně šťastná!
Přiblížila jsem se k nim, jak nejvíce jsem mohla. A viděla jsem je do detailů - byli jako živí!
"Kdo jsi a co tady děláš?" zeptal se mě zrzek s obličejem propíchanými piercingy
Co jsem jim měla odpovědět? Sama jsem to nevěděla - tedy, to, proč tady jsem… A jak by měl také člověk odpovědět bandě ztracených ninjů a navíc kriminálníků třídy S, že?
"Ří-říkejte mi Ookami," vykoktala jsem ze sebe, "sama nevím, co tady dělám. Není to jen sen?"odpověděla jsem Peinovi
"Říkáš - sen? Holčičko, my se ti nezdáme!"
Ozvěnou se najednou rozlehla známá melodie. Písnička, která mě každé ráno v osm hodin budila!
Ne! Já ještě nechci pryč! NE! Pomyslela jsem si. Začala jsem být zoufalá - jak mám ten prokletej budík zastavit?
V tom snu jsem se začala vznášet.
"Počkej, Ookami-chan!" mužík v oranžové masce mě chytl za ruku, a už letěl se mnou.
Samozřejmě, že kytička jménem Zetsu nechtěla svého "učně" nechat odletět někam do neznáma, a tak ho chytla za ruku. A najednou se vytvořil dlouhý řetězec všech Akatsuki.
A všichni se mnou někam letěli!
Prudce jsem se vzbudila a otevřela oči. Byla jsem hrozně unavená, a šokovaná ze svého snu.
Bylo to tak krátké… Povzdychla jsem si.
Najednou jsem ucítila, že jsem k matraci přitisknutá nějakým obrovským tlakem - jako kdyby na mě něco leželo…
Stiskla jsem vypínač lampičky na stěně, co byla za mnou a…
SPATŘILA JSEM NĚCO NEVÍDANÉHO!
Na mě ležela naskládaná celá partička Akatsuki - v bezvědomí. Protřela jsem si oči a štípla se do ramena, abych zjistila, jestli to náhodou není pořád sen.
"Au!"
Ne, sen to nebyl. Zděsila jsem se- snad nejsou mrtví?
Opatrně jsem šáhla nejbližšímu členovi Akatsuki - tedy Kisamemu - na hruď. Uf, dýchá. Snad to tak bude i s ostatními.
Jako kdybych nebyl už tak dost udivená z toho, že ze snu ke mně přišli Akatsukáči, tak jsem se ještě začala starat o to, aby se jim v pokoji líbilo.
Pohlédla jsem na ten binec, a v duchu jsem zaklela snad ještě hůř, než Hidan.
I přes tu hroznou únavu (no uznejte, spát čtyři a půl hodiny není zas tak moc) jsem se pustila do úklidu. Hlavně rychle, než se probudí! Schovala jsem hromadu plyšáku, uklidila všechno oblečení, co se kolem válelo, do skříně, upravila svůj malinký pokoj tak, aby v něm bylo víc místa, a udělala spoustu dalších věcí.
Všechno jsem to zvládla v přímo mistrovském čase, a po práci si rukou setřela pot z čela. A najednou jsem si všimla toho, co mám vlastně na sobě! Noční košile… nic víc! Ne, takhle mě nesmí vidět! Rychle jsem popadla nějaké oblečení, a šla se převlíknout za dveře pokoje. To by ještě bylo, aby mě viděli, když se převlíkám… To bych doopravdy nepřežila!
Když jsem se vrátila, už byli všichni vzhůru. Okamžitě se přestali věnovat svým nynějším činnostem, a začali civět přímo na mě.
Po chvilce ticha se na mě spustila lavina výkřiků. Ničemu z toho jsem nerozuměla, ale zhrozila jsem se - hlavně nesmí vzbudit babi a dědu!
Hlasitě jsem dupla o plovoucí podlahu, div se pod mojí silou neprolomila. To ošklivé plesknutí je všechny přivedlo do klidu, zároveň však mohlo vzbudit mé prarodiče.
Uslyšela jsem, jak se někdo zvedá z postele. Poplach!
"Rychle! Schovat!" bez vysvětlení jsem každého Akatsuki zavedla do nějaké skrýše. Peina, Konan a Zetsua do své skříně, Sasoriho a Deidaru do kouta za postel, Tobiho za stolek s televizí, a Hidana, Kakuza, Kisameho a Itachiho za dveře, které se měly každou chvílí otevřít.
"Ticho!" zašeptala jsem, a v tu chvíli do pokoje vešla má babička.
"Co se to tady děje?" zeptala se mě ospalým tónem
"Ále níc! Jen mě tady něco upadlo, víš?" byla jsem strašně nervózní, a tak jsem se začala podivně šklebit. Babička na mě pohlédla.
"Ty už jsi oblečená?"
Než jsem stačila odpovědět, ozval se nějaký uplakaný hlásek za televizí.
"Proč to Tobimu udělali?"
Rychle jsem se rozkašlala, abych zakryla přítomnost další osoby.
"Udělám ti čaj na ten kašel. Ale teď si jdu ještě lehnout."
Má babička zavřela dveře, a zamířila zpátky do ložnice. Když jsem uslyšela, že opět usnula, oddychla jsem si.
"Tak to bychom měli… Všichni můžete vylézt!"
Poznámky:

Radši ponechávám bez komentáře. Pokud to někdo bude brát jako opičení, tak to smažu

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 YnO | 2. září 2009 v 16:49 | Reagovat

Jako opičení to nebereme, ale protože povídek na tohle téma je na Konoze už několik a začaly vycházet podstatně dřív než ta tvoje, bohužel...

2 Lucy | Web | 8. září 2009 v 21:12 | Reagovat

Mne osobne sa to páči. Dobre si to vymyslela xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama