Lovec čarodějek I

14. srpna 2009 v 20:04 | -Rock-PrinceSs-, St, 2009-08-12 |  L
Vešla jsem do třídy. Všude bylo rušno a živo. U jedné lavice byla skupinka lidí a náramě se bavila. Nikdo mě nezaregistroval. Sedla jsem si do prázdné lavice a opřela se o opěrátko. Tohle byl můj první den v nové škole a jako vždy se bojím. Nejsem zrovna hrdinka a ke všemu jsem přecitelivělá. I když se s tím snažím něco dělat.
"Sedíš mi na místě růžovko!" ozval se něčí skřehot za mými zády. Opatrně jsem se otočila a spatřila jsem rudovlasou dívku.


"Slyšíš? Tohle je moje místo tak laskavě vypadni!" křičela dál.
Ostatní přestali dělat to co dělali a svou pozornost přesměrovali na nás. Pomalu jsem se zvedla a se sklopenýma očima jsem špitla: "Promiň.."
"Ježiši Karin přestaň ječet! Kdo to má poslouchat, je tady nová no, nevěděla že k tý lavici se nikdo nesmí ani přiblížit a ne jen protože by si mu to zakazovala!" pravil blonďatý kluk se zářivým úsměvem. Přišel ke mně a podal mi ruku.
"Naruto.." představil se.
"Sakura!" řekla jsem tiše.
Ostatní, kteří u té lavice stály taky, k nám přišli a postupně se mi představily: Neji, Tenten, Hinata, Ino, Sai, Temeri a Shikamaru.
"Támhle to je Karin, jak jsi se už dozvěděla a támhle ten kluk, kterému holky, ani Karin, nedají pokoj je Sasuke, můj nejlepší kamarád!" vysvětloval a já jen přikyvovala.
"Nechceš si sednout ke mně?" zeptala se mne modrovláska s modrými vlasy.
"Ráda!" pípla jsem a šla jsem za ní.
Věci jsem si dala na lavici a posadila jsem se. Dívka jménem Hinata, jak se mi představila si ke mně sedla a začali jsme si povídat. Náhle jsem na sobě ucítila něčí pohled. V zádech mě zamrazilo, když jsem se otočila a spatřila toho, jemuž pohled patřil. Byl to on, Sasuke, před tím jsem neměla čas ,a snad jsem ani nechtěla, se na něj podívat. Je krásný, velice přitažliví a jeho oči, pro takové by se kde kdo, hlavně dívky, byl schopný zabít. Jenže tyhle oči, kvůli nim mě tolik mrazilo, byl to tak nenávistný pohled. Jako by mě už teď neměl rád ale proč?
"Slyšíš? Kam koukáš?!" ozvalo se za mnou a já rychle odvrátila hlavu.
"Co?" nechápala jsem.
"Tak Sasuke jo? Hele dám ti radu, s tím si radši nezadat, je to takový podivín.." doporučila mi.
"Vím všimla jsem si.." přikývla jsem a dál už jsem to neřešila, možná jsem ale měla...
Po škole jsem šla přes park a pak takovou zapadlou uličkou, domů. Celou cestu jsem cítila někoho v zádech, jako by mě někdo sledoval ale vždy když jsem se otočila, jsem nikoho nespatřila, na nikoho nepřišla. Asi už jsem vážně paranoidní!
Doma jsem přemýšlela o tom co se dnes stalo. Nebylo to nejhorší. Ale ten Sasuke mi nešel z hlavy. Měla jsem z něj smíšené pocity. Jeho oči byly tak krásné ale přitom tak strašidelné. Nechápu proč jsem z něho měla strach, ale nemohla jsem si pomoci. Jako by mě nenáviděl, jako by vytušil že nejsem jen obyčejný člověk ale to je přece blbost. Jak by na to přišel? Ani mě nezná!
Zavrtěla jsem hlavou a raději jsem si dala jablko. Nastavila jsem ruku a přivolala si ho: "Jablko!" řekla jsem a v tu chvíli to jablko, které leželo na lince a na které jsem se dívala, zmizelo a znovu se objevilo až na mé dlani.
Ano asi jste už pochopily, nejsem obyčejný člověk, jsem čarodějka. Svou moc jsem získala když mi bylo deset. Původně se měla prokázat až v patnácti, ale někdy se to prý stává. Moje máma je čarodějka, můj táta je čaroděj ale oni žijí v jiné dimenzi. Já tam žila taky ale byla jsem rebelka, což si tady dovolit nemůžu, no a jelikož jsem jednomu čarodějnému klukovi udělala místo hlavy hlávkové zelí, šla jsem před komisi a ta rozhodla takhle. Střední školu musím dodělat v zemi lidí a pak mi ještě dali spoustu pravidel které musím dodržovat. Například nečarovat před smrtelníky a nebo nenosit špičaté klobouky, nezamilovat se do smrtelníka, jíst rýži. Tak počkat četla jsem správně? Jíst rýži? Některá pravidla jsou fakt divná jako třeba tohle: "Nepoužívejte lidskou pastu!" vysvětlení je k tomu velmi stručné: "Je divná!"
Pak je na seznamu dalších dvěstě pravidel, plus mínus, kdo by to četl?
Zakousnu se do jablka a pustím se do úkolů. Tady mají vážně divné zvyky, takové nudné ale normální. Nebo nenormální?

Druhý den


"Ahoj Hin!" pozdravila jsem svou kamarádku u skříňky.
"Ahoj Sakuro!" oplatila mi můj pozdrav. Cestou do třídy jsme si povídali a Hinata byla tak zaujatá že si nevšimla Naruta který běžel přesně proti ní. No a jak to tak bývá, srazili se.
"Promiň, moc se omlouvám neviděl jsem tě! Není ti nic?" začal se vyptávat Naruto rozpačitě, jakmile uviděl že někdo, jeho vinnou, leží na zemi.
"Do-dobrý Naruto-kun, nic mi není!" odpověděla mu tiše a koktavě. Tak počkat že by?
"Vážně? To jsem rád, ukaž pomůžu ti!" podal jí ruku a Hinata se jí automaticky chytla a pak se, jeho pomocí, zase, dostala na nohy. Její ruku však nepustil.
"Vážně ti nic není? Seš taková červená, neublížil jsem ti? Víš co raději zajdem na ošetřovnu!" a než stačila něco namítnout už jí za sebou vláčel.
Já jsem to celou dobu pobaveně pozorovala. Bylo mi jasné že v Hinatiných očích je Naruto něco víc než jen kamarád. A proto jsem se rozhodla že jí pomůžu, až nastane ten správný čas. Šibalsky jsem se usmála a pokračovala do třídy. Byla jsem tak zabraná do myšlenek Hinaty a Naruta že jsem se taky málem srazila a můžete hádat s kým. Ano s tím klukem, se Sasukem!
"Nemůžeš dávat pozor? Pospíchám víš!" začal neohrabaně.
"Jak je vidět potřeboval bys lekci slušného chování!" oplatila mu.
"Hnn dobrý no, ale stejně zdržuješ! Příště se dívej a neotravuj!" odsekl a běžel pryč.
Ucítila jsem něco čemu se říká zvědavost a abych jí ukojila, rozhodla jsem se ho sledovat. Něco mi říkalo že dělám správně a pak tu byla ta část, která byla rozhodně proti, tomu se říkalo strach. Ale i tak jsem běžela a nezastavovala. Ocitla jsem se na střeše. Schovala se za výklenek a sledovala co se bude dít. Sasuke stál naproti nějaké dívce. Myslím že se jmenovala Tenten a měl nataženou ruku. V dívčině tváři ale nebyl strach ani nic jiného, spíš úšklebek jako by se mu vysmívala a i ona měla ruku nataženou. Že bych tu nebyla jediná čarodějka. Pořádně jsem se soustředila na jejich slova že jsem jim po chvíli začala rozumět.
"Ubohá čarodějka, nic víc! A víš co já dělám s čarodějkami?!" výhružně se zazubil (to je hrozný spojení!!)
"Ubohá? Mám větší moc než ty! Možná znáš moji slabinu ale je nás tu víc a jestli dostaneš mě, dřív nebo později se ti to stane osudným. Navíc nevěřím že bys toho byl schopen!"
"Ne tak se koukej!" začal okolo sebe dělat pečetě a určitě by je byl dokončil kdyby nezačalo zvonit a oni nemuseli na hodinu.
"Tohle spolu ještě dořešíme!" prskl a pak běžel pryč.
Nechápala jsem to. Co je Sasuke zač? A co myslela Tenten tou slabinou? Že by tetování na dolní části zad? Každá čarodějka má svoje. Je to takové identifikační číslo. Ale teď spátky k tomu klukovi, je snad démon? Jeho vzhled by odpovídal, přesto ale, démoni na svět nesmějí takže tohle démon nebyl. Ale obyčejný člověk zřejmě taky ne...
Dostala jsem se do třídy pozdě. Už zde byl učitel a chytal se začít učit. Pohlédl na mě, omluvně jsem se usmála a šla si sednout. Neunikl mi Sasukeho pohled. Nebyl vystrašený ani překvapený či zvídavý spíš podezřívavý, což značí to vše dohromady. Snad ale na nic nepřišel.
"Dnes budeme dělat projekty, rozdělíme se do dvojic a pak vám zadám práci. První Skupina Hinata a Naruto! Heh, kde je Hinata a Naruto?!" rozhlížel se po třídě.
Zvedla jsem ruku a když mě Kakashi vyvolal, postavila jsem se.
"Hin nebylo dobře a Naruto jí pomáhal na ošetřovnu!" vysvětlila a pak si sedla.
"No dobře, takže další dvojice Tenten a Neji, třetí dvojice Sakura a Sasuke.." v tu chvíli jsem přestala vnímat. Mrskla jsem pohledem na Sasukeho který se tak divně usmíval, že mě znovu zamrazilo. Rychle jsem pohled stáhla. Proč zrovna on? Takových kluků tady a já musím dostat tokového který nemá rád čarodějky.
"Přemístěte se!" rozkázal po zadání práce, dozvěděla jsem se že máme za práci projekt o Konoze. Něco bylo v knížce, jiné na internetu. A tak jsem se mlčky dala do psaní. Sasuke něco hledal na internetu a pak se přidal ke mně.
"Odkud vlastně jsi?" zarazila mě jaho otázka.
"No, já..eh, jsem z...z Měsíčné.." lhala jsem.
"Měsčné? Ta je pěkně daleko!"
Přikývla jsem.
"Proč si se sem přistěhovala?" ptal se dál.
"No..eh to je na dlouho!" ujistila jsem ho a dál se věnovala své práci.
Neunikl mi ten jeho pohled, byl tak divný, nepřátelský ale zároveň, já nevím, jiný než včera, snad v něm byla touha, ale po čem?
Konečně zazvonilo a já se mohla přidat k Hinatě.
"Ten Sasuke je vážně nějaký divný! Nevíš co mu je?" otřásla jsem se.
"Netuším.." pokrčila rameny.
"A co Naruto?" jakmile jsem dořekla to jméno, začervenala se.
"No, víš on, já..."
"Stalo se něco?"
"Ne.." zavrtěla smutná hlavou.

Dny plynuly a nic se nedělo, tedy se mnou a Sasukem, ale pomohla jsem Hinatě, jak jsem si slíbila. Bylo to jednoduché. Při jedné hodině spolu ti dva sedí a mají stejné batohy, zařídila jsem aby si každý odnesl ten, toho druhého a vida zabralo to. Druhý den se z nich stal nerozlučný pár..
Teprve dnes jsem poznala jak moc bych si přála aby se nic nedělo dál. Bohužel to ale nešlo.
Šla jsem zase tou temnou uličkou a zase jsem se cítila sledovaná tentokrát jsem se dala do běhu, protože ten pocit byl strašný a já ho nechtěla cítit déle než bylo nutné. Pak mě ale něco tvrdě přirazilo ke zdi. Byl to Sasuke a oči mu rudě žhnuly. Vypadal strašidelně víc než kdy před tím. Šel z něj strach a to jsem já, jako čarodějka mnohdy nepociťovala.
"Bojíš se?!" jako by věděl co si myslím.
Zmohla jsem se jen na pohled ale i tím jsem rychle ucukla, ty jeho oči..
"Divné, na čarodějku, proč mě nesejmeš nějakou kledbou? Nebo neodhodíš?!" vysmíval se mi.
"Sasuke, co to děláš, proč si myslíš že jsem čarodějka? Ty přece neexistují?!" lhala jsem.
"To vykládej dítěti! Vím že jsi čarodějka, nejsi jediná, jako u jiných jsem vycítil tvoje schopnosti!" odfrkl si pohrdavě.
"Kdo jsi?"
"Hádej! Kdo asi vycítí čarodějku?"
"T-ty, ehm, ty jsi..." došlo mi to.
"Lovec čarodějek!" přikývl.
Zastavil se mi dech, proč zrovna on? Tak hezký kluk a..to není spravedlivé! Proč se vždycky musím zamilovat do špatného. Počkat, počkat! Zamilovat?!
"Si neviná jako anděl..." zaškelbil se a naklonil se blízko svým obličejem, skoro jsme se dotýkali svými nosy.
"He, anděl kterýho vykopli z nebe!" není to absurdní? Mě jako čarodějku taky vyhodili a teď tu mluvíme o andělech.
V očích se mu šibalsky zablesklo a on i tu nepatrnou mezeru mezi námi zrušil. Přibližoval se pomalu jako by mi dával čas na rozmyšlenou. Ale já i kdybych chtěla, jako že jsem nechtěla, bych se stejně nemohla ani hnout. Zdřevěněli mi nohy.
Na to jak jsem se ho bála byl neuvěřitelně jemný. Mazlil se s mými rty a čím déle to trvalo, tím víc jsem měla pocit že ve mně je snad elektrické vedení. Brněly mě konečky prstů a v břiše mi létali motýlci. Nesnažila jsem se mu jeho letmé polibky, pohlazení po mých rtech oplácet, nemohla jsem a přesto jsem cítila že on je tomu rád, že mu to takto vyhovuje. Jenže pak se odtrhnul a v očích měl ještě větší touhu a já dostala strach, strach o svůj život.
"Sasuke prosím..." špitla jsem jemně a on se zarazil. Pohlédl mi do očí a já mu svou pravou ruku položila na jeho tvář. V očích jsem měla prosebný pohled a nohy se mi třásly.
Zaklepal hlavou a odstoupil odemne, v očích už neměl tu rudou barvu ale opět, opět byli krásně onyxové.
"Dávej si pozor čarodějko! Nejsem jediný a věř že tě nenechávám napokoji!" zavrčel a v tu ránu zmizel.
Přemýstila jsem se do svého domu a začala plakat, tak strašně moc se mi chtělo brečet že jsem prostě musela. Ten pohled a pak ten polibek. Copak je to jen hra?
Jenže jak se ukázalo byla to pravda, týden nebyl ve škole a poté, hned v pondělí po škole, kdy už ve škole byl, si na mě zase počkal a na tom samém místě.
Opět sem cítila ten strach, celá jsem se třásla ale nebránila jsem se. Ani jsem nepípla. On se ke mně přibližoval a já se tiskla ke zdi, pohled nalepený na zemi na kterou dopadaly slzy z mých očí. Jako bych čekala na smrt. Byla jsem smířená a snad jsem se těšila? Ne to ne, ale nevadilo mi že bych měla zemřít rukou tak krásného kluka.
"Je ti zima?" ušklíbl se.
Nic...ani hlásek.
"Sakuro!" křkl.
Nic...
"Sakra Sakuro!"
Ani pohled nic.
"Podívej se na mě slyšíš!" chytl mě pod krkem a donutil mě se na něj podívat.
Oči plé slz a strach ale odhodlaost! Celá jsem se třásla a on mě zničeho nic pustil a...
"Promiň.." omluvil se a odstoupil.
"Ty, já nevím jak to děláš! Mám tak strašnou chuť tě zabít ale nemůžu, nejde to!" odstoupil ode mne a chtěl zmizet.
"Počkej, Sasuke..." špitla jsem a on se na mě podíval.
Na nic jsem nečekala, rozběhla jsem se, objala ho a políbila. Nebyl to ani tak polibek, spíš jen dotek rtů ale měla jsem takovou chuť to udělat, že jsem neodolala.
Ani nevím čí vinou, mojí nebo jeho, ale ocitli jsme se u mě doma, přesněji řečeno u mě v pokoji a začali se zbavovat oblečení. Pak už to byla otázka času, mazlil se s mým tělem a já s jeho. Byl tak jemný a všechno dělal pomalu. Jako by věděl že jsem ještě nevinná. Žádné stopy po tom klukovi co mě držel pod krkem a vyhrožoval mi. Skoro jsem se divila že někdo tak silný, může být zároveň jemný a může...milovat?...
Nevím jestli naše milování trvalo minutu nebo hodinu, necítila jsem bolest jen slast a jeho vůni která mě omámila. Nevadilo mi ani to že odhalil moje tetování ale já ho jako 'královská' dcera, neměla na zádech nýbrž u pupíku. V mém případě okolo popíku. Z obou stran jsem měla dvě malá, andělská křídla. Chvilkami jsem pociťovala že má co dělat aby se na mě nevrhl jako na čarodějku ale něco ten pocit porazilo, nedokázal mi ublížit což jsem poznala i podle toho jak se mnou zacházel a mohla jsem se o tom přesvědčit i o pár týdnů později.
Všechno by bylo v pohodě, teda až na to že, Sasuke se mnou nemluvil a vyhýbal se mi a já nevěděla proč. Navíc jsem začala mít zase ten divný pocit, jenže tenhle byl jiný než když mě sledoval Sasuke. Tohle bylo jako by mi někdo šlapal na paty a já vždy jen tak, tak utekla a slýchala jsem hlas, ženský hlas který mi sliboval pomstu a smrt. Dostala jsem strach ale nikomu jsem se nemohla svěřit.
Uběhly další dva týdny a já se zastavila v té uličce a odhodlala se zakřičet: "Vylez! Myslíš že o tobě nevím!" nic, ticho a chlad. Pak ale za popelnicí něco zašustělo a ve zlomku vteřiny jsem letěla na zeď naproti.
Nestačila jsem ani vykřiknout. Pak se ona, postava, zjevila nademnou a vytáhla mě nahoru, ale nepouštěla. Stále mě držela za límec a jak jsem teď mohla poznat, byla to žena. Tedy žena, byla to Karin...
Vyškubla jsem se jí a vyslala jsem zmrazující kouzlo. Zabralo ale jen na chvíli a přesně tu chvíli jsem potřebovala, musela jsem se přeměnit v čarodějku ve svou podobu čarodějky, což znamenalo mít krátké mini šaty, krvelačný vyraz a krásně načesané vlasy a v nich korunku, byla jsem princezna čarodějek. Pche! Jako by o to někdo stál. Jakmile jsem se proměnila a ona roztála, jedním pohybem ruku jsem jí zvedla a pohybem obouch rukou jí odhodila na vedlejší stěnu.
Jenže ona tu nebyla sama. Byl s ní nějaký kluk, který po mě hodil elektrickou kouli.
"Věděl jsem že není dobré, nechávat tě jít samotnou..." obořil se poté na rudovlasou dívku, pak přistoupil ke mně a ušklíbl se.
Podkopla jsem mu nohy a oplatila mu to, co udělala on mě. Jenže to na mě skočila Karin, a začali jsme se prát. Nebyla moc dobrá a já bych to zvládla kdyby se k ní pochvíli nepřidal on, Juugo, jak jsem pochopila z různých slovních šarvátek.
Pak mě odmrštil na stěnu z prstu mu proudila nějaká látka kterou nechal proudit do mě, čímž mě držel ve vzduchu a ještě mi způsoboval bolest.
"Konečně ani nevíš jak dlouho jsem se na tebe těšil! Poslední čarodějka z rodu Haruno, vládnoucího rodu, ani nevíš jaké je to pro mě potěšení!"
Hrklo ve mně.
"Co..?"
"Ano slyšíš dobře, tvý rodiče si pro tebe přišli ale nestihli tě najít!" uchechtl se..
Do očí mi vyhrkli slzy.
"To si neudělal!"
"Ale jo...!"
Teď už mi nezáleželo na ničem.
"Zabij mě! Prosím! Rychle mě zabij..." vykřikla jsem, stále přitisknutá na stěně.
"Co?" nechápal proč jsem obrátila.
"Tak dělej!" křikla na něj Karin.
"Jak si přeješ.." zašklebil se a chystal se vyslat smrtící ránu.
Těšila jsem se na ni, bez mých milovaných rodičů jsem nechtěla žít. Těšila jsem se na ně. I když jsem byla za rebelku a dělala jen potíže, měla jsem je ráda a tohle si nezasloužili! Všechno je jen moje vina!
Zavřela jsem oči a nechala stýkat slzy, čekala jsem na ni. Na ránu která měla utnout můj mladý život. Ta ale stále nepřicházela a místo toho se ozvalo:
"Nech jí být!" někdo přišel, ten, jehož hlas bych poznala kdekoli.
"Sasuke," potvrdil Juuga moje podezření, "musím tě zklamat, nenechám jí být nejsem ty..."
"Já jí mám zabít!" zavrčel.
"Chyba, měl si jí zabít dokud si mohl ale ty si to nezvládl!" odfrkl si.
"Už sem jí skoro měl..."
"V posteli?" ušklíbl se Juuga.
"Co to meleš, on s ní nespal! Tohle by MĚ neudělal!" vložila se do jejich rozhovoru Karin.
"Sklapni!" obořili se na ní dvojhlasně.
"Součást plánu..." otočil pak, s klidným hlasem, hlavu k Juugovi.
Vytřeštila jsem oči, které jsem do teď měla zavřené. Jeho slova mne bodala jako tisíce shurikený které mi někdo, bez mého vědomí, nabodal do srdce. Nebo se spíš mé srdce rozletělo na tisíc malých střípků. Náhle jsem oči sklopila a nechala stékat nával nových slz...Já hloupá ho vážně milovala!
"Součást plánu? Proto si vyčkával tak dlouho? Měl si šanci jí zabít už nejméně tisíckrát!!"
"To nic nemění na faktu že ji mám stále zabít já, ne ty! Vy dva se do toho nemáte co montovat! Jste v mém týmu a já řekl že máte vyčkávat!"
"A řekl ti už někdo, že se nám tvoje řeči nelíbý?" oplatil mu stejnou mincí.
"Mluv za sebe!" okřikla ho Karin ve snaze zalíbit se Sasukemu.
"Já ti přikazuji abys jí pustil! Já jí zabiju sám!"
"Tak prosím, jen do toho!" spustil ruku podél těla a v tu samou chvíli jsem skončila, rychlostí blesku, na zemi.
"Máš možnost a nebo..." než jsem stihla cokoliv udělat, zase jsem letěla nahoru!
"...nebo to mám udělat sám?" zašklebil se.
"Pusť jí!" rozkázal mu ostře a Juuga poslechl. Opět jsem sjela na zem, určitě musím mít zlomené obě nohy! Bolí to jak čert! Ale můj smutek je větší, zoufalejší a především, bolestnější..
Ze všech sil jsem se postavila na nohy, kupodivu nebyli zlomené, a než kdokoliv stačil zareagovat, zmrazila jsem Karin i Juugu, který se chystal vyslat kouzlo..Pohlédla jsem na Sasukeho.
"Proč?" zavrtěla jsem nechápavě hlavu a udělala těžký krok, k němu.
Neřekl nic, oči upřené do země což mě snad ještě víc rozčilovalo.
"Mlč si jak chceš ale aspoň se mi dívej do očí si-li ten kterého tolik miluji..." další krok ale on nehnul ani brvou.
"Opravdu mě chceš zabít?" další krok, už jsem stála těsně u něj, jeho mentolová vůně se mísila s mou, třešňovou vůní...

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 DeiDei girl-uchiha | E-mail | 21. října 2009 v 13:57 | Reagovat

Mě se to líbilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama