Bloodline I. - Skutečnost

12. července 2009 v 10:44 | Shina-chan, Čt, 2009-07-09 |  B
Déšť. Miliony kapek vody snášejících se k zemi. Strach. Bezmoc. Pomalu se vytrácející naděje.
A železitý pach. Pach krve. Čerstvě rozlité krve. Krve mé sestry. Čím blíže jsem byla k místu boje, tím silnější tento pach byl, a tím více mě vábil a stupňoval moji žízeň. 'Ne, musím se udržet!' opakovala jsem si stále dokola, ale jak jsem se blížila, moje vůle pomalu slábla a já jsem přestávala věřit. Přesto jsem se nezastavila a neotočila. Moje druhá osobnost, která stále narůstala a překrývala mé pravé Já, nade mnou převzala kontrolu. A když jsem na rozbahněné zemi uviděla ležet svou zkrvavenou a zmlácenou ale ještě stále žijící sestru, definitivně mne ovládly instinkty. Tu noc jsem na jazyku poprvé ucítila chuť krve a poznala, kdo jsem. Ale byla bych stokrát radši, kdybych to takovýmto způsobem nezjistila nikdy.

___

Právě jsem si sedala na židli v kuchyni a v ruce jsem držela misku s rýží, když se otevřely dveře, ve kterých stál můj otec. Jeho oči nebyly tvrdé a odhodlané jako obvykle. Nebyl v nich žádný výraz, jen se prosebně upíraly kamsi do dálky a nad obočím se mu rýsovaly vrásky starostí. Pod svýma od pláče zarudlýma očima měl také tmavé hrozivě vyhlížející kruhy z nespavosti.
"Nějaké novinky?" zeptala jsem se, i když jsem předem znala odpověď. Nerada jsem svého otce takhle týrala, ale v tomto mě druhá osobnost ovládala i ve dne. Nedokázala jsem mu říct pravdu o smrti své sestry, a to jen proto, abych zachránila svůj život. Už po několikáté jsem si uvědomila jak jsem zbabělá. Bylo mi nadmíru jasné, že sestřina smrt byla moje vina, a přesto jsem musela mlčet a nechávat svého otce, aby zbytečně pátral a hledal důkazy, které nikdy nenajde. Ty lži mi působily - stejně jako mému otci - bolest, a já bych se přiznala, ale moje - nemělo cenu se tomu slovu bránit, po tom, co jsem udělala, se mi ale opravdu zhnusilo - upírská osobnost mi v tom bránila.
"Kdepak, žádné novinky." Zašeptal se skloněnou hlavou, jako bez života. Překvapil mě plačtivý tón v jeho hlase. Takový jsem u něj ještě neslyšela. Dokázal být naštvaný i arogantní, ale ne bezradný. I když už bych si na to měla zvyknout ... čím déle nemohl najít důkazy, čím déle neznal pachatele, tím horší to s ním bylo.
Smutně jsem kývla hlavou.
Bylo to strašné. Nejhorší ale byl strach, ten ochromující strach, že zabiju někoho dalšího ve své blízkosti. Necelou polovinou mozku jsem byla já. Jenže ta druhá, větší část byla upírská a neustále myslela na krev. Ve snech jsem vraždila lidi a sála z nich krev. Ve snech mě to naplňovalo radostí a ještě větší touhou po krvi. Ve snech už nade mnou upírka zvítězila.
Stále tu ale byly bílé dny, kdy jsem se ještě dokázala jakž takž ovládat. Stále jsem se ale na živé lidi včetně svého otce dívala jako na potenciální zdroj potravy. Jako bych se nedokázala poučit, jako bych neměla svědomí! Neustále mi hlavou probíhala myšlenka: 'Jak asi chutná jeho krev? Vždyť kdybych ho kousla a vypila ji do poslední kapky, kdybych ho zabila, tak by se mu ulevilo a mě taky. Už by se nemusel tak trápit...' Hnusila jsem se sama sobě. Věděla jsem, že jestli s ním zůstanu v jedné místnosti ještě několik minut, nevydržím to. Zavřela jsem oči a snažila se přemoct svou upírskou osobnost a dostat se ven z místnosti dřív, než bude pozdě. Po dlouhém rozvažování jsem zadržela dech. Sice jsem v plicích neustále cítila pach jeho krve, ale nebylo to tak strašné, jako kdybych dýchala. Popadla jsem misku s rýží a se sklopenou hlavou vypochodovala z pokoje. Přitom jsem se ještě musela pekelně soustředit na své nohy. Lehce bych mohla prokopnout podlahu a spadnout o patro níž. Jako ... upírka jsem teď měla nadlidskou sílu.
Bez problémů bych přeprala i Nejiho, jeho Juuken by mě ani nestihl zasáhnout. A jeho krev ... určitě by byla dobrá ... už dlouho jsem žádnou neochut... NE! Raději jsem rychle utla myšlenky svého krvelačného parazita, který ve mě zakořenil a každým dnem jeho vliv na mou mysl i tělo narůstal.
Měla jsem ale smůlu. Ty o vlku, vlk za dveřmi. Neji šel naproti mě a měřil si mě podezíravým pohledem, který však kdesi hluboko v jeho nepřirozeně červených očích skrýval náznak frustrace. Že by truchlil po Hanabi? Nechala jsem to ale radši být - přece se nemůžu zabývat domněnkami, když bych mu mohla ublížit, ne-li ho zabít. Jelikož bych mu po myšlenkách na jeho krev roztrhla krk hned, jak bych ucítila pach jeho krve musela jsem se několik metrů před tím, než jsem kolem něj prošla, nenápadně nadechnout a pro jistotu zavřít oči a sklopit hlavu. Lehký závan vzduchu, který jsem ucítila na kůži, mi prozradil, že už jsme se minuli. Otevřela jsem oči a ohlédla se. To jsem ale neměla dělat - naše pohledy se střetly, a tak jsem raději rychle vběhla do svého pokoje. Ihned nato jsem si ale v duchu nadávala. Běžela jsem - v lidském měřítku - až moc rychle.
Potom jsem s bolestným výrazem jsem švihla očima k zrcadlu. No jasně. Jak se dalo čekat. Moje vlasy zase o chlup ztmavly, stejně jako se oči přiblížily temně růžové barvě.
Za těch pár týdnů jsem prokoukla i příčiny. Déšť - nebo jakékoliv vlhko - a zadržování dechu nebo snížený příjem kyslíku. Zaúpěla jsem a svalila se do postele. Brzy už nebudu moci nic skrývat. Beztak si toho nikdo nevšiml jen kvůli té záležitosti s Hanabi. Mohla jsem se vymlouvat že truchlím, brečím, proto mám tak rudé oči. A moje i dříve tmavé vlasy naštěstí nepřitahovaly pozornost.
Zabořila jsem hlavu do polštáře. 'Kéž bych tak nebyla sama!' pomyslela jsem si. Hned jsem ale tuhle myšlenku zatrhla a vymazala z hlavy. To co si zažívám bych nikdy nepřála ani svému největšímu nepříteli. ... Kdyby tu ale přece jen byl někdo, kdo by mi mohl poradit!
Musela jsem vyřešit spoustu věcí. Nejhorší byla ta žízeň. Věděla jsem, že to jednou přijde, jednou zabiju někoho dalšího. Nechtěla jsem ale nikoho zabíjet jako jídlo... Často jsem nad tím přemýšlela, ale všechna řešení, na která moje hlava přišla, se vzápětí ukázala jako špatná. Zkoušela jsem pít krev zvířat. Ničemu to ale nepomohlo. Tu divnou hořkou chuť bych ještě vydržela, ale později odmítlo moje tělo krev přijmout a tak jsem ji vyzvracela. Dokonce jsem chtěla zkusit ochutnat svou vlastní krev. A to byl opravdu hloupý nápad. Když jsem prokousla svou ruku, vyteklo z ní pár kapek husté černé tekutiny a potom se rána ihned zacelila. Černá krev? I když mám celkem silný žaludek, tohle mi stačilo a víckrát už jsem to nezkoušela.
Z normálního jídla jsem mohla taky žít, zatím, i když mě mučily pachy lidí a měla jsem co dělat, abych se na nějakého nevinného a nicnetušícího člověka nevrhla.
O potravě jsem zkrátka musela zjistit něco víc. A nejenom dedukcí nebo nebezpečnou vlastní zkušeností.
V tu chvíli mi to konečně došlo. Knihovna našeho klanu. Jestli něco nenajdu tam, pak už nikde. Vyskočila jsem z postele a přivoněla ke klíčové dírce. Vzduch z chodby se mi dostal do nosu. Nikde poblíž nebyl cítit člověk. Směle jsem tedy chytila za kliku a vyšla ven. Pro jistotu jsem se ještě rozhlédla a potom jsem se vydala směrem ke knihovně.
Otevřela jsem velké dveře, které nepříjemně zavrzaly a opatrně nakoukla do obrovské a tmavé místnosti. Viděla jsem jenom Nejiho, sedícího u stolu, na kterém byl svícen s několika zapálenými svíčkami, které svým mihotavým světlem upozorňovaly na tlustou starou knihu, do které upíral své unavené oči. Protáhla jsem se škvírou mezi dveřmi a s dalším zavrzáním je zavřela. Neji zvedl oči, zamračil se a přejel mě rentgenovým pohledem. Moje druhá osobnost mu jej oplatila vražedným, načež jsem raději přiměla nohy k pohybu a zamířila k jednomu z regálů, který byl - stejně jako všechny ostatní - až po strop zaplněn knihami. Klekla jsem si a rukou přejela po nejspodnější řadě knih. V tu chvíli jsem si uvědomila, že vlastně nevím, co mám hledat.
Klanová kronika? To asi ne... i kdyby tam o upírech byla zmínka, byla by o tom, jak upíra zničit.
Kdybych tak aspoň věděla, jak jsem se upírkou stala! Kdyby mě někdo... nebo něco kouslo, určitě bych o tom věděla. Nic neobvyklého jsem také nesnědla...
Přestože tohle jsem nevěděla, musela jsem zkusit najít nějakou knihu o upírech. Nějaká tu prostě být musí. Třeba se tam někdo zmíní o tom, jak upíři vznikají nebo o sání krve... Zvedla jsem hlavu a podívala se na nadpis tohoto regálu. 'Klany v Listové'. To asi ne. Šla jsem tedy k dalšímu. 'Juuken'. To ne. Moc bych se divila, kdyby to, co se se mnou děje, mělo něco společného s taijutsu. Podívala jsem se tedy na třetí regál. 'Knihy psané členy klanu'? Chvíli jsem nad tím přemýšlela. Tam by něco mohlo být. Pokud tu už někdy žil nějaký upír, v což jsem doufala, určitě měl možnost napsat knihu a dát ji sem. Přejela jsem tedy očima po nejvýše uložených knihách. Žádný z názvů nevypovídal nic o tom, že by tam byla zmínka o upírech. Stejně tak vyhlížely i názvy v dalších řadách. Tak jsem se dostala až k té nejblíž u země. Taky nic. Jen pár knih vedle sebe vypadalo, jako by měly spadnout - jejich vazba a několik dalších centimetrů vybočovalo ven. Nejspíš je někdo nešikovně položil. Smutně jsem se usmála a pokusila se je zastrčit do knihovny, aby nevybočovaly. Velmi mě překvapilo, když kladly odpor - to se mi poslední dobou u věcí nikdy nestalo. Regály byly dost hluboké, takže nebylo možné, aby byly moc velké a police jim nestačila. Leda že by... za nimi byla další, skrytá, kniha, kterou měl najít jen ten, kdo ji hledal! Začala jsem tedy vyndávat knihy - jednu po druhé - a modlila jsem se, aby byla moje dedukce správná.
A opravdu. Za knihami byl starý, centimetr tlustý svazek s potrhanou vazbou, na které byla zašlými znaky vyryta dvě slova: 'Černá krev'. A já jsem podle těch dvou slov, která by normálnímu člověku nic neřekla, poznala, že tohle je ta kniha, kterou hledám. Usmála jsem se, opatrně jsem ji vzala do rukou a sedla si ke stolu na opačné straně místnosti, než byl můj bratranec. Opatrně jsem na stůl knihu položila a začala jsem listovat. Papír byl plný prachu, ten ale aspoň přebíjel pach lidí. Nalistovala jsem obsah. I když byla tma, pro můj upíří krví zlepšený zrak nebyl problém číst.
"Potrava!" zajásala jsem nadšeně, když jsem uviděla název jedné z kapitol a až moc pozdě si uvědomila, že nejsem sama. Kradmo jsem se podívala po Nejim a naše pohledy se opět střetly. Doufala jsem, že to nechá být, ale mýlila jsem se.
"Potrava?" zeptal se a zvedl obočí. Snažil se o nenucený tón, ale v jeho hlase zaznělo i skrývané napětí. Teď jsem měla problém. A jako obvykle jsem udělala to první, co mě napadlo.
"Neřeš to." Usmála jsem se, mávla rukou a zahleděla se do knížky. Koutkem oka jsem ještě zaznamenala, jak svraštil obočí a potom se znovu zadíval do knihy, kterou měl před sebou. Potom už jsem listovala na stranu 394, kde mělo být podle obsahu něco o potravě.
'Potrava' přečetla jsem si pro sebe nadpis, zamračila se a četla jsem dál. 'Potrava upírů je krev. Může být buď lidská, nebo zvířecí, obě by měly být snášeny dobře.' Super. Opravdu si připadám normálně, když mi bylo z té zvířecí špatně. 'Lidské jídlo je ale jedovaté. Upír, který je pozře, přestává mít možnost trávit krev a zemře žízní.' Moje oči se roztáhly zděšením. Druhou osobnost zřejmě vyděsilo to, co jsem si právě přečetla. Takže by to měla být pravda. Zemřu žízní. Ještě ale zbývalo přečíst pár řádku. Vpila jsem se do nich očima.
'Těsně před smrtí se však upíra zmocní šílenství z žízně a zmasakruje všechny lidi ve své blízkosti.' Teď se moje oči roztáhly hrůzou na můj povel. Vždyť já už nechci nikoho zabít! Začalo se mě zmocňovat šílenství ze strachu, jak to všechno dopadne. Kolik lidí kvůli mě ještě bude muset zemřít? Hrozná otázka. A snad ještě horší odpověď.
Položila jsem si hlavu na ruce a začala překonávat hrůzu, která mě ovládla. Za chvíli už jsem byla schopná jasně myslet. A tou nejdůležitější otázkou bylo, kdy se tak stane. Kdy zešílím. Musím vymyslet nějaká protiopatření, a to co nejdřív. Souběžně s touto myšlenkou mi hlavou projelo i její řešení. Nebylo ale nijak povzbudivé. Opravdu je jediná možnost sebevražda? Zhluboka jsem si povzdechla. Nic jiného mě nenapadalo. S nepříjemným zaskřípáním jsem odsunula židli, zvedla knihu a odložila ji na místo, kam patří, včetně ostatních, za kterými se skrývala. A potom jsem se rychle vytratila z místnosti, pronásledována Nejiho ostražitým pohledem.
Přesně jsem věděla kam půjdu. Vyběhla jsem na jeden z balkonů a vyskočila z něj na střechu. Rozběhla jsem se po ní a mířila nad místo, kde se trénovalo. Momentálně bylo prázdné. Všichni, kdo by tu mohli být, byli buď v akademii nebo na misích. To mi nahrálo. Byla jsem na nejvyšším místě v naší čtvrti - dolů bylo tak osm metrů a zem, na kterou brzo dopadnu byla taky tvrdá, ušlapaná. Chvíli jsem se rozhlížela a přesvědčovala sama sebe, že to tak bude lepší.
A potom jsem vykročila do prázdna. V tu chvíli mne objaly silné paže nějakého muže a já zády narazila na jeho hruď.
"Vážně si myslíš, že je dobrý nápad rozmáznout se na zem v černý flek? Lidi by asi celkem vyděsilo, kdyby zjistili kdo jsi - i když bys byla po smrti." Řekl a tajemně se zasmál.
Poznámky:

Plánuju, že to bude o upírech xD ... Ale nevím, koho mám dát dohromady s kým ... proto prosím napište do komentářů, jak byste chtěli, aby to pokračovalo ... buď to může být NaruHina a NejiTenten, nebo NejiHina ... Za každý komentář předem děkuju ^_^

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama