Hra o život //1. díl//

25. května 2009 v 22:20 | Kaori n_n - 2008-11-26 |  H
Ve velké, časem sešlé, budově bylo nastoleno ticho.
Hrozivé, tísnivé ticho, které sem tam prolomila jen kapka vody, která s plesknutím dopadla na


zem. Budova o čtyřech patrech vypadala zchátrale a stěny pokrývala koroze, která těžký, vlhký vzduch naplňovala pachem kovu. Okna byla zašpiněná a sotva se přes ně dalo vidět, v jiných případech byly tabule skla vysypané a skleněné úlomky, které pod nánosem prachu sem tam zableskly, čekaly tiše na neopatrnou bytost, kterou by mohly pořezat.
Ticho náhle prořízl zvuk, který však nepatřil malým kapkám vody. Něco zašustilo a s plesknutím se dotklo podlahy.
"Uh..." Chlapec pozvedl svou blonďatou hlavu a přivřenýma, modrýma očima zkoumal místnost, ve které se nacházel. Malý pokoj o čtyřech zdech, které byly celé zrezivělé od vlhka. Zem, která nevypadala o nic lépe, místy ji úplně zanořovaly louže vody zbarvené do oranžova. Kde to byl? "Co... Co je?" řekl do ticha a odpovědí mu byla jeho ozvěna. Celé tělo ho bolelo, místy měl i modřiny. Byl snad na nějaké misi? Ne, to by si pamatoval. Jediné, co si pamatoval bylo, že pozdě večer přišel domů, než však stačil rozsvítit, něco temného se na něho vrhlo a pak už byla jen tma...
Namáhavě se zvedl, protřel si oči a rozhlédl se ještě jednou. Nic se nezměnilo. Malátně zamířil k otvoru na druhé straně - dveřím. Strašně ho bolela hlava, musel se tudíž opírat rukou o stěnu, což se tichem rozprostíralo jako nepříjemné pleskání.
Vyšel na dlouhou, špinavou chodbu, do které se rozbitými okny cpaly větve stromů.
Nohy ho nepříjemně studily a když se na ně podíval, zjistil, že jsou bosé.
Z venčí zafoukal ledový vítr a rychle se prohnal chodbou, čímž chlapcovi naskočila husí kůže. Náhle úplně zkameněl a zornice se mu zúžily, že by zaslechl... dětský pláč? Vítr ustal a on jen stál a poslouchal. Nic...
Protřepal hlavou, čímž na zem dopadly malé kapky vody, které spadaly z jeho mokrých vlasů.
Teď! Uslyšel to znova! Poslouchal... Nejdříve slyšel jen tichounké mumlání, ale potom se to stávalo více a více slyšitelným.
"Na... Na... Na-na-na.... Ná... naná..." Nemohl s určitostí říct, zdali to byla přesně tato slabika, bylo to spíše takové tiché broukání, ale ´na´ to broukání vystihovala snad nejlépe.
Pomalu, váhavě udělal jeden krok vpřed. Došlap lehce plesknul a on se se zaťatými zuby zasekl. Broukání se stále ozývalo chodbou, udělal další krok, opět se zastavil, naslouchal, další krok, zastavení, další... Takhle to pokračovalo až do středu chodby, kde se zastavil, jelikož šlápl na malý střep, který mu v bosé noze udělal menší ranku. Zaklel a chvíli si nohu mnul, poté zase vykročil.
Každých deset metrů míjel pokoje, do kterých nevedly dveře, jen díry ve zdi. Vždy mu naskočila husí kůže, protože do pokojů neviděl jaká tam byla tma. A nebyl tolik kurážný, aby byť jenom o píď, natočil hlavu a pohlédl do té černoty, radši přidal, aby to měl zase za sebou a pak se dlouhou minutu šoural k další díře ve zdi.
Po patnácti minutách, kdy musel čelit střepům na zemi a ledovému vichru z venčí, došel skoro až na konec chodby. Zpěv byl teď hlasitější a pobrukování ho mrazilo až v morcích kostí. Bylo tak dětské, tak čisté a jemné, a přesto v něm slyšel smutek, beznaděj, ublížení a... šílenost?
Vyšel z chodby a ocitl se na schodišti. Asi pět metrů od něho seděla schoulená u zábradlí malá holčička, byla k němu otočena zády, světlounké vlásky jí padaly přes ramena a vyzáblé ručičky křečovitě svíraly zábradlí. Chlapec na ni omámeně zíral. Broukání však začalo slábnout a mezi lehkou melodií se místy ozvalo tlumené vzlyknutí. Vzlykání bylo čím dál častější, až se děvčátko rozplakalo úplně. Malá ramena se stále zuřivěji nadzvedávala a její pláč již nebyl tak tlumený, ale hlasitý a bolavý.
Chlapec náhle udělal krok vzad. Něco mu na té dívce nesedělo a teď už věděl, co to bylo. Přes světlé vlásky, vybledlou kůži a narůžovělé šaty, prosvítalo zábradlí a vůbec stěna na druhé straně schodiště. Vyděšeně udělal hned několik kroků zpět, až se zády namáčkl na stěnu.
Dívka přestávala plakat, vzhlédla a začala se hlasitě smát, takovým nepříjemným, stísňujícím, šíleným smíchem. Blonďák zvedl svou roztřesenou hlavu a zorničky se mu opět zúžily, tentokrát však děsem. Teď už se výkřiku neubránil a zoufale zařval. Vysoko nad jeho hlavou se totiž houpalo mrtvé tělo, na kterém vlála bílá košile, ze které samovolně spadavály kapky vody a krve.
Dívka se zvedla a otočila k němu hlavu, měla andělský obličej, do kterého jí spadaly malé pramínky, avšak oči jí rudě a zlověstně žhnuly, ve smíchu odhalila své špičaté zuby a dál se jen psychopaticky smála. Nakonec přeskočila zábradlí.
Modrooký čekal, až uslyší, jak děvče dopadlo na zem, nic však neslyšel. Jeho oko náhle zaznamenalo pohyb, podíval se ke schodišti, které vedlo do horního patra.
Scházela po něm dívka. Křečovitě svírala shnilé zábradlí u zdi, ústa se jí chvěla strachem, zelené oči byly zarudlé od breku, růžové vlasy se lepily na mokrou tvář. Její pohled směřoval ze schodiště a mladík jen stál na místě a pozoroval ji. Když došlápla na poslední schod, prudce k němu trhla hlavou a vysoce zaječela. Chlapec sebou polekaně trhl a než stačil cokoliv udělat, přistála mu na tváři dívčina pěst.
Mladík z toho spadl na zem a vytřeštěnýma očima na ni pohlédl. "Po.. Počkej! Nechci ti ublížit!" vyhrkl a dal před sebe dlaň.
Dívka na něho tázavě pohlédla, ale pěst svěsila, nejspíše jí došlo, že on je v naprosto stejné situaci jako ona.
"Pro-Promiň," řekla tiše a mladík se postavil. "Jsem... Sakura."
"Já se jmenuju Naruto!" vyhrkl chlapec a usmál se, dívka se také lehce pousmála. "Nevíš co... se tady děje?"
Sakura sklopila oči a sáhla pro něco do kapsy. "Nevím to jistě..." špitla a vytáhla malý kazetový přehrávač, na kterém váhavě zmáčkla tlačítko Play.
"Zdravím tě, Haruno Sakuro." Ozval se děsuplný hlas, kterému dodával na atmosféře stroj, který s vrčením nahrávku přehrával. "Asi se ptáš, co se děje? Můžu ti odpovědět. Nacházíš se ve čtyřposchoďovém domě plného nástrah a hrůz z, jak vy říkáte, onoho světa. V každém patře potkáš jiné děsy a různé lidi. Je však jen na tobě, koho budeš považovat za svého přítele a koho za nepřítele. Nepoznáš to však hned, protože tvoje vzpomínky na bývalý život s kamarády byly poupravené, nepoznáš tedy, koho znáš. Ale nakonec všichni propadnou temnotě, to si pamatuj..." Hlas se zašklebil. "...Tvým úkolem je dostat se až do přízemí a utéct z tohoto domu. Kde je však přízemí, Hm? Hehe... Tím, že utečeš, ale nic nekončí, tento barák je uprostřed pralesa...
Ach milá Sakuro, na co čekáš? Právě začala tvá hra o život!" S těmito slovy se ozvalo ještě slizké zachechtání a poté páska začala divoce skřípat, dávajíc najevo, že dohrála...

Poznámky:
Uf... Kaori, cos to zase vyvedla?! *zaúpí* xD
Zkrátka a dobře: Dívala jsem se na horror a když ho dokoukala, napadlo mě toto, snad se vám to líbí. Abych pravdu řekla, když jsem psala první polovinu, sama jsem byla potamto strachy xD Pač jsem doma sama a pouštěla si u toho tu písničku... Jo a k tý písničce - Myslím, že to uslyšíte v 1:30 minutě, tak to je zpěv té holky xD
A proč je to parodie? Snad každý znáte SAW, že? Tak odtud je ta kazeta. A potom tu jsou ještě náznaky Tunelu smrti a Houbiček... a ještě hafo dalších hororů, ale to teprva bude n_n

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama