Gogyou Jinsen Onii-san I.

25. května 2009 v 22:13 | Hitsugaya Toushiro - 2008-12-26 |  G
Úvod: Vážení čtenáři, po dlouhé odmlce jsem se dokopal napsat další FF, dlouho jsem rozhodoval, jaký styl psaní mi asi nejvíce vyhovuje (už jsem to zjistil ), ale teď k FF.... Bude se jednat o Shounen-ai až místama Yuri, jelikož jsem zde nenašel žádnou yuri ani shonen-ai povídku, tak alespoň bude první ....


Velké poděkování Durwence

----------------------------------------------------------------------------
Děj: Bude mít 4 díly, zkráceně ~~~~~~~~NEJI x RIKA~~~~~~~~~
----------------------------------------------------------------------------

Upozornění, tato povídka

NENÍ VHODNÁ DO 15-16let
a to myslím smrtelně vážne jelikož (NEBUDE ZCENZUROVÁNA) se zde budou vyskytovat sprostá slova a erotické dialogy, takže pokud jste mladší otaku, PROSÍM opusťte následujicí povídku.





Tato povídka je věnována kamarádovi z UMEI, který už bohužel není mezi námi, vzpomínám na tebe, k povídce přikládám tvoji básničku, kterou jsi mi napsal, než jsi navždy odešel, tehdy jsem se tě zeptal jaký je rozdíl mezi životem a smrtí a tys napsal.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Chceš slyšet podobenství o životě a smrti?
Vezmi si například vodu a led -
voda ztuhne a zamrzne
led roztaje a je z něj voda hned.
Co jednou zemře, musí ožít
co se zrodilo, navrací se do smrti.
Voda a led si navzájem neublíží
vracet se do života či do smrti je stejně dobré.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Toho dne venku pršelo. Děti dávno odběhly z hřiště, kde jsem se nacházel. Nikdo kromě mě a parku, v kterém bylo hřiště umístěné, nebyl v tomto počasí venku. Lidé odsuzují déšť, jako mnoho jiných věcí, dřív než ho zcela poznají, pak, když si vůči něčemu vytyčíme předsudky, je těžké uznat, že není tak špatný. Kdyby poznali, jak krásné jsou kapky dopadající na tělo, a chtěli slyšet uklidňující melodii, tak by pochopili, že se před ním hned nemusí schovávat.
Seděl jsem opřený o strom. Oblečení promoklé až jsem si připadal jako nahý v nějakém rybníce, přesto i tento pocit byl krásný, když si odmyslím zimu, ale to dělám často, jsem na ni zvyklý. V rukou jsem měl plyšového medvídka, které jsem tu našel, nejspíš ho zde nechalo nějaké dítě, ano přiznávám, že já jsem také dítětem, nedávno jsem měl sedmnáct, ale myslím nějaké opravdu malé dítě. Narazil jsem na něj zcela náhodou. Sedl jsem si na něj, zprvu mě vyděsilo, co jsem to zasedl, ale poté, když jsem zjistil, že je to takový krásný plyšáček, moje zděšení opadlo. Vzpomínám si, že jako malé dítě jsem měl podobného. Vlastně ani nevím, kdy jsem si s tím svým přestal hrát. Možná to bylo v době, kdy můj starší bratříček zemřel.
***
Přitulil jsem si toho medvídka k sobě."Jak ti mám říkat?" zeptal jsem se potichu. Když jsem o tom tak přemýšlel oba, já a medvídek, jsme byli opuštění, nepředpokládal jsem, že se ho nějaké dítě vypraví hledat a bylo mi líto ho zde nechávat, proto jsem si ho chtěl vzít. Vím, že by se mi jistě někdo smál, kdyby mě viděl s dětskou hračkou, ale připadalo mi jako dobrý nápad usínat s ním v náručí. Pomůže mi od mých nočních můr, co mám od té osudné autonehody při které bratříček umřel, viděl jsem ho umírat, plakal jsem a při tom viděl, jak prožívá poslední chvilky života. Měl jsem ho rád, víc než mé rodiče.
"Co třeba Naruto? Tak jako on nesl radost, tenhle ponese naději," ozval se hlas za mnou. Okamžitě jsem se medvídka pokusil schovat a skrčil se. Osoba přešla ke mně, přidřepla si, aby byla na mé úrovni a řekla klidným hlasem: "Neboj se mě!" Poté mi odhrnula vlasy z obličeje a překvapeně se usmála. "Myslel jsem si, že si dívka." Já jsem tím nebyl překvapen, mnoho lidí si myslí napřed, že jsem dívka, hlavně když mě vidí zezadu, vyhublé tělo a jemné žluté vlasy pod ramena. "Nebo jaké jméno bys mu dal?" pokračoval přátelsky, se zájmem si mě prohlížel, úsměv na jeho rtech se stal mírnějším, snad aby se příliš nevnucoval.
"Nevím," řekl jsem popravdě, můj pohled byl nejspíš dost vyděšený, protože celé tělo reaguje na strach a projevil se už mým třesoucím se hlasem. Chvíli bylo ticho, při kterém můj strach snad malinko povolil, protože jsem si svého nezvaného společníka začal prohlížet.
Nemohlo mu být víc než dvacet, typoval bych devatenáct, protože hodně dětských rysů pozbýval, ale některé ještě pořád měl. Podle jeho oblečení, dlouhého černého pláště a černých bot, jsem poznal dvě věci, první, že vyšel ven poté, co začalo pršet, protože byl připravený na déšť, a zadruhé to, že je nejspíš shinobi nebo něco podobného. Jeho tvář vyzařovala jistou dávku temnoty, hnědé vlasy a kolem kontrastních šedých očí bez zorniček, nakreslené tmavé linky.
"Nebo ještě mě napadá jméno Minato, jméno člověka, který zachránil naši vesnici." nabídl další jméno se stejně příjemným úsměvem jako měl od začátku. "Ale teď už vážně nevím, jak by se mohl jmenovat. Jak ho tedy pojmenuješ? Možná by sis mohl vymyslet nějaké jméno, které bude mít význam jen pro tebe."
"Nechci ho nijak pojmenovávat, není můj, nechám ho tady," hodil jsem ho do bláta, rychle jsem vstal a utekl.
Nevěděl jsem kam jít, protože domů se mi zaručeně nechtělo, rodiče by mě seřvali, že jsem promokl. Tak mi zbylo se pouze toulat. Avšak déšť jakoby se chtěl za něco pomstít, přešel v bouřku, takže přestože jsem nechtěl jít domu, byl jsem donucen, jenže jediná cesta tam byla přes park. Doufal jsem, že tam ten muž již nebude. Pokud mě můj odhad nemýlil, uplynulo asi půl hodiny, což jsem považoval za velice dostatečnou dobu, aby odešel.
Opatrně a nejtišeji, jak jsem dokázal, jsem procházel obloukem kolem osamělého hřiště. Pomalu jsem se začínal třást zimou, nevím zda bych mohl být ještě víc promoklý a navíc se se změnou počasí radikálně ochladilo. Cítil jsem vodu i v teniskách. Oblohu rozřízl blesk a zahřměl hrom. Mírně jsem vyjekl, čímž jsem na sebe upozornil, protože mě někdo pevně chytil, až tak, že jsem se nemohl pohnout, a zacpal mi ústa.
"Psst, neboj se mě!" podle hlasu jsem poznal, že to byl onen muž, kterého jsem dnes v tomto parku již potkal. "Božíčku, si studenější než Sněhová královna." Pustil mě a vysvlekl si kabát, mohl jsem utéct, ale naráz jsem ztratil sílu, bylo pro mě složité se vůbec udržet na nohách. Přehodil mi přes ramena kabát, pod ním měl jen uplé černý tričko. Ovinul mě pažemi, snad vycítil to, že se sám dlouho na nohách neudržím, a zeptal se: "Je to lepší?" Na odpověď jsem pouze zakýval. "Pojď, půjdeme ke mně domů…" Chtěl jsem odporovat, ale nedokázal jsem to.
***
Probudil jsem se v cizí posteli, byla velká a pohodlná, velice rozdílná od mé vlastní, avšak pokládal jsem ji pouze za sen a proto jsem nechtěl otevírat oči. Spokojeně jsem se protáhl, obklopovalo mě takové příjemné teplo. Jemné povlečení hladilo mou kůži. Někdo rozsvítil světlo, poznal jsem to i přes zavřené víčka. Vylekaně jsem si sednul a rozhlédl se po místnosti.
"Nechtěl jsem tě probudit," omluvil se. "Přišel jsem se podívat jestli ještě spíš a donést si do skříně oblečení, ale to je jedno…"
"Co se stalo?" zeptal jsem se, nepamatuji si vůbec cestu do tohoto bytu.
"Dovedl jsem tě sem, posadil tě na postel a šel ti nachystat koupel, aby ses prohřál, ale, když jsem se vrátil, spal si. Nechtěl jsem tě probouzet, tak jsem tě jen přikryl a rozhodl se počkat až se vzbudíš sám. Mám zavolat někomu ať si pro tebe přijde?"
"Ne, já půjdu sám," rodiče bych rozhodně nepotěšil, kdyby pro mě museli jezdit. Do bytu podivně vypadajícího cizího muže.
"No dobrá, ale přece jen bych byl raději kdyby ses předtím než odejdeš prohřál koupelí, převlekl, něco se tu pro tebe najde, a pak až šel, nespal si moc dlouho, ještě nepřestalo pršet a je tam stejná zima jako předtím. Nebylo by moudré, kdyby si vyšel ven v tom, co máš na sobě," usmál se a čekal odpověď na nabídku.
"Dobrá, ale…"
"Jdu nachystat koupel, počkej chvilku," přerušil mě, vstal a když vcházel do dveří, kterými nepřišel, prohodil: "A hlavně neusni."
Po chvilce jsem zaslechl proud vody spadající do vany a příjemnou vůni vanilky. Můj hostitel ke mně přišel, dal mi do ruky ručník a župan a odešel z pokoje, na tváři velice příjemný úsměv.
Koupelna nebyla moc prostorná, velkou část zabírala přímo obrovská vana a o zbytek prostoru se dělila pračka s umyvadlem, takže nezastavěného prostoru tam mohli být nanejvýš tři metry čtvereční. Ale v tu chvíli mě to nezajímalo, zavřel jsem dveře, rychle se vysvlékl a ponořil se do té lákavé lázně…
Za čtvrt hodiny jsem vyšel z koupelny, župan pevně uvázaný na těla, byl větší než bych si přál, takže jsem si připadal jako dost malé dítě, které se snaží navléct do oblečení rodičů. Přesto byl voňavý a příjemný. Ručníkem jsem si vysoušel vlasy, linula se z nich příjemná vůně vanilky. Když jsem byl v koupelně všiml jsem si, že má ve skříňce pod umyvadlem spoustu různých aromatických pěn a šampónů. Pro mě vybral právě vanilku.
Rozhlížel jsem se po oblečení, které mi slíbil, ale žádné tu nebylo, tak jsem se rozhodl, že tu chvíli ještě počkám v županu než se navleču zpátky do toho mokrého hnusu, co kdysi byl mým oblečením. Tak jsem tedy čekal… Zanedlouho vešel i on s náručí oblečení. "Vyber si, co ti bude nejvíce pasovat, jo a omlouvám se, že tam není nic barevného, bohužel mám vše černé," položil to vedle mě na postel.
"Děkuji," vděčně jsem se usmál. Vstal jsem, abych si mohl lépe vybrat. Dřív než jsem se stačil vzpamatovat chytl mě jednou rukou kolem pasu, čímž mě k sobě přitiskl, začal mě vášnivě líbat, přičemž druhou rukou studoval jemně mou šíji. Nebránil jsem se, dokonce mě tělo začalo kladně reagovat, jistě to musel cítit, protože látka županu nebyla příliš pevná. Jak jsem si to uvědomil, zaplavila mě vlna studu.
Kolenem odsunul nabídnuté oblečení na kraj a položil mě na jeho místo. Celou dobu mě nepřestával líbat, avšak i přesto vše, co dělal; například jak mě pokládal na postel a i on si na ni lehal, nelehl si na mě, ale jakoby se bál, že jsem příliš křehký, dotýkal se pouze vnitřními stranami stehen mých kyčlí, celou váhou spočíval na kolenech zabořených do postele; dělal jemně.
Přestal mě líbat, až když jsme oba ztráceli dech. Napřímil se, aby se ujistil, že mi to nijak nevadí a také, aby mi dal možnost odmítnou ho. Ale já nic neudělal. Jen jsem se díval do jeho tváře, ze které zmizel úsměv, zvážněla. Zdála se mi naráz taková zvláštní, přitažlivá a tajemná, přesto díky šedým očím, bez zorniček působila strašidelně.
Rozvázal vázání na mém županu a začal se věnovat nově odhalená kůži. Postupoval velice pomalu. Napřed stiskl mezi rty lalůček mého ucha, poté sjížděl jazykem po linii šíje, mezitím mě prsty hladil po celé délce paží a sem tam je propletl s mými. Obkreslil klíční kost také za použití jazyka a pak směřoval motýlími polibky po vrchní části hrudi dolů.
Nedokázal jsem říct jediné slovo, mohl jsem a musel jedině vzdychat. Přesto jsem si stoprocentně užíval. Všechny jeho doteky vedly přímo do nebes…
Zase se přesunoval motýlími polibku směrem dolů, zanedlouho dorazil k mému rozkroku. Přejel jazykem po celé délce. Chvíli předtím prsty jedné ruky propletl s mými, takže jsem je mohl sevřít, možná to bylo přílišně silně, ale v té chvíli jsem na to rozhodně nemyslel. Poté mě vzal do pusy a začal… "On je sám ďábel! Je úžasný!" - křičel jsem v mysli. Zcela pudově jsem mu vycházel boky vstříc.
A pak jsem vyvrcholil. Chvíli jsem se zmítal slastí než jsem přešel do fáze vyčerpaného ležení. Lehl si vedle mě a hladíc mé vlasy mě tiše pozoroval. "Líbilo se ti to, maličký?" zeptal se šeptem, jakoby se bál, že se vše nějakým hlasitým zvukem rozplyne. Mlčel jsem, protože jsem nevěděl odpověď. Nebo spíše jsem si nechtěl přiznat, že ano, on byl muž a s tím by se mi to nemělo líbit. "Jak se jmenuješ?".
"Neji, Hyuuga Neji," vydechl .
"Podle toho šlechtického rodu? Zvláštní… Já jsem Rika Yamanaka, dalo by se říct, že jsem také z vznešeného rodu." na jeho tvář se vrátil úsměv, sice velice opatrný, ale byl tu. "Měl bys už jít."
"Ne, ano… já, já…" začal jsem koktat. Přestal jsem si být čímkoliv jistý.
"Psst! Uklidni se, není důvod, aby si zmatkoval," pohladil mě po rameni, poté vstal. "Obleč se a jdi domů." Vytratil se z místnosti dřív než jsem stačil odpovědět. Nezbývalo mi než udělat to, co mi řekl. V rychlosti jsem si vybral obyčejné černé triko a kalhoty, přes to nějakou mikinu, vcelku mi to vše padlo. Poté jsem vyzvedl své oblečení z koupelny a vyšel z pokoje.
Podle velikosti postele a vany bych si troufal myslet, že bude bydlet ve velkém bytě, ale jak se zdálo byl jen dvoupokojový. Otevřel mi vchodové dveře a ukázal ať jdu. Připadal jsem si zneužitý. Nelíbilo se mi, že se takhle chová. "Až si urovnáš myšlenky nebo budeš potřebovat jakoukoliv pomoc, přijď!" řekl, když jsem byl na schodišti, poté zavřel dveře.
***
"Co to máš za výraz, otouto?" šklebila se na mě Ino, naštěstí si mě všimla první ona a já měl ještě možnost se proplížit do svého pokoje nezpozorován. "Pozdě, mamka tě už čeká!" Ukázala do obyváku. Šel jsem tedy tam, seděla na pohovce a upřeně se na mě dívala.
"Posaď se!" rozkázala. Neopovažoval jsem se to neudělat, její hlas zněl až nebezpečně klidně. "Staráme se o tebe a za to čekáme jen to, že nás budeš poslouchat. Ale toho se zřejmě nedočkáme, že?"
"Já vás poslouchám," pípnul jsem.
"Kolikrát jsem ti zakázala chodit v dešti a v noci ven, a kdy ses dnes vrátil, v bouřce a navíc v noci!" její hlas sílil. Doufal jsem, že se plně nerozjede, protože to by byla horší než hurikán. "Kdes byl?"
"Procházel jsem se," poznal jsem, že ona ví, že lžu, ale nemohl jsem jí říct o Nejim, protože by to bylo horší než lhaní.
"Vážně se nedočkáme!" zakřičela naráz. "Pokud to tak bude pokračovat přestaneme tě s otcem živit a budeš muset začít pracovat."
"Ale… ne, Okaa-san to mi přece nemůžete udělat!"
"Neodmlouvej a běž do svého pokoje," rozkázala a já raději její rozkaz splnil.
Zavřel jsem dveře svého pokoje a ve tmě přešel k posteli. Lehl jsem si a začal přemýšlet o Nejim. Než jsem si to vůbec stačil uvědomit tiskl jsem k sobě oblečení, co mi dal, jako bych se ho v tom nějakým způsobem snažil dotknout. Horší bylo, když jsem si to uvědomil, musel jsem se přesvědčovat, že to dělám jen ze zmatenosti z nových věcí. Za pár dnů mě to jistě přejde.
Měl jsem pravdu, po asi pěti dnech jsem už na něj takto nemyslel. Už to nebylo dozeznívání nejlepšího zážitku v mém životě. Šestý den jsem si začal po něm stýskat a marně jsem se snažil to nějak vysvětlit, dát tomu nějakou záminku.
"Mohu jít ven?" zeptal jsem se dva týdny po tom deštivém dnu.
"Ano," odpověděla matka a já rychle vyšel ven.

"Ahoj, mohu jít dál?" zeptal jsem se nejistě.
"Ano, jistě," poodstoupil od dveří, prošel jsem dovnitř a on je zavřel. "Co potřebuješ, lorde Yamanako?" ušklíbl se.
"Potřebuji si s někým promluvit a nějakým způsobem jsem se dostal sem, možná protože si mi řekl, že kdykoliv budu něco potřebovat mám přijít, nechtěl jsem tě otravovat, můžu jít…"
"Počkej. Posaď se, jen udělám něco k pití. Co si dáš?"
Zakroutil jsem hlavou na znamení, že nevím. On zmizel v dalších dveřích, nejspíše kuchyni, a vrátil se až s dvěma šálky čaje. Postavil je na stůl a sedl si do křesla naproti mně. Zadíval se mi do očí a čekal až začnu mluvit. Já ovšem nevěděl, jak začít. Byl bych pořádně nervózní, kdyby jeho pohled nebyl tak hypnoticky uklidňující a čaj, vonící po skořici a vanilce, tolik nevoněl. Ale i přesto jsem byl, sice méně než bych čekal, ale stále ano.
"Já jsem dnes málem přizabil jednu dívku," dostal jsem ze sebe potichu. Jeho pohled byl stále klidný. "Zmlátil jsem ji," další šeptem pronesená věta, napadlo mě, jestli mě vůbec slyší, že na to nereaguje. Kdyby neslyšel tak by to bylo jedině dobře. "Protože mě chtěla strčit pod auto, nebo spíše do mě strkala, když jsem byl na kraji chodníku," sklopil jsem pohled k šálku s čajem.
"Ty se tolik bojíš aut?" zeptal se, jeho hlas byl více méně zvídaví, místo toho, aby byl nějak pohoršen mým chováním. Možná proto, že neviděl, jak ta holka teď vypadá.
"Já jsem…" můj hlas se mi začal třást, "když jsem byl malý, zažil autonehodu při níž zemřel můj starší bráška." Po tvářích mi začali téct slzy, nikdy jsem je nedokázal při téhle vzpomínce zadržet. Nevnímal jsem, jak si můj společník stoupl a obcházel stůl, aby se mohl dostat ke mně. "On zemřel… zemřel, protože já… já… já, když jsem šel po přechodu, jsem zůstal na začátku a on mě volal, abych šel k němu do prostředku přechodu, odmítal jsem to. Ale když už jsem se za ním rozbíhal… tak ho… kvůli mně… srazil nějaký podělaný zkurvysyn!" Přisedl si zamnou na gauč, propletl prsty s mými, druhou rukou mě objal a utěšoval pohlazením od vlasů po celých zádech.
"Neplač, tvým hnědým očím sluší více veselí," zašeptal a příjemně mi stiskl ruku.
"Já za to můžu… Já můžu za všechno! Jistě se mě každý bude bát, jistě jak to zjistí rodiče, tak mě přestanou živit…"
"To neudělají," byl jsem přerušen.
"Udělají, matka mi slibovala, že ještě jedno porušení jejího řádu a udělá to. Jsem hlupák, velký hlupák! Hlupák, který se svěřuje klukovi, který ho sexuálně využil," ještě víc jsem se rozplakal, až mé vzlyky byly doopravdy hlasité a snažil jsem se z jeho příjemného objetí vyprostit.
"Využil?" v jeho hlase byl podivný tón, byl jsem rád, že jsem se na něj nedíval, protože bych jistě viděl jak se jeho tvář křiví zlobou.
"A co jiného bylo to, když si mě přivedl do nebe, jako anděl slasti, a poté vyhodil," podařilo se mi vyprostit, vstal jsem a rozhodl se odejít. Nemohl jsem zde zůstat, nemohl…
"Já jsem tě nevyhodil! Jen nebylo moudré, abys tu zůstával přes noc, protože by se po tobě jistě někdo sháněl a také jsem ti chtěl dát možnost si vše promyslet. Víš líbíš se mi a pokud nechceš být něco víc, byl bych velice rád, kdybychom byli alespoň přátelé." Jeho hlas znovu zněl příjemně přátelsky.
"Musím jít," řekl jsem utírajíc si slzy, aby na ulici nikdo nepoznal, že jsem plakal.
"Počkej, něco pro tebe mám," rychle vstal a odběhl do ložnice, poté se vrátil a v rukách měl plyšáčka. "Vím, že sis ho chtěl vzít, ale já tě v tom vyrušil, takže tady ho máš," podal mi ho. Byl to ten, kterého jsem našel pod stromem. Jediný rozdíl byl v tom, že teď plyšový medvídek byl suchý, čistý a voňavý.
"Díky," schoval jsem si ho pod mikinu a šel ke dveřím. Už jsem si chtěl otevřít, když ke mně zezadu přešel a objal můj pás. Políbil mě přes vlasy na krk.
"Jsi to nejkrásnější stvoření na světě," zašeptal do mého ucha a ještě víc se na mě přitlačil, jakoby mě chtěl vlastnit. "Přijď, prosím, zítra," polibek na ouško, hluboký nádech v mých vlasech. "Slibuji, že nebudu dělat nic, co nechceš. Vždy stačí říct a já přestanu," objetí se uvolnilo a on poodstoupil dozadu.
"A co když nechci, abys přestal?" vzdychl jsem si a vyšel ven.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Pokračování příště

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Poznámky:
Pište, kritizujte komentíky, ať se jen hrnou řekněte, jestli se vám to líbilo, nebo jestli to je odpad. Dle mého názoru je to svinstvo, zvažuju, jestli ty další díly budou

Jo a Riko promiň, že jsem dal zrovna tvoje jméno, nic mě zrovna nenapadlo , ale i tak můžeš vyjádřit svůj názor

a tím prosím hAnko (popř. jiná bohyně FF sekce), aby to necenzurovala a nechala v originální podobě předem díky

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama